Titul debutové sbírky je podepřen mottem z Cypriana Norwida: „Patrně není nevinnější / a pěknější a svým smyslem, s jistotou, / pozoruhodnější záměr lidského konání / než zavítat k někomu, či někoho / uvítat – navštívit se. Sotva bychom / nalezli v životě člověka úkon / mystičtější, ačkoli tak všední.“ Všední, ale běžné žití zároveň přesahující – taková je i poezie sbírky Návštěvy. Nehermetická, zdánlivě prostá, přitom však ne jednoduše rozklíčovatelná. Explicitně i implicitně nám klade otázku, co je to krása a zda ji má poezie jednoduše dosahovat, či ji má v zájmu vyššího estetického dojmu rozrušovat („Krása, // s právem disonance, je ovšem / nezadatelná. Pták letí / na prázdné místo formace“; s. 40).

Svatava Aubrechtová (nar. 1947) žije od roku 1985 v Nizozemí, což se projevuje v určitém „emigrantském“ odstupu od jazyka. Lexikum jejích básní neodpovídá současnému úzu (př. arkánum, fortna, firhaňky, serenní, iridující, fugato), a přitom se nejedná o manýristické hříčky s archaismy či nezvyklými slovy. Ve verších mají tyto výrazy své místo a svou funkci, a to jak pro význam, tak pro formální podobu básně.

Jednotlivá čísla sedmdesátistránkové sbírky pravděpodobně nevznikala naráz, básně jsou heterogenní, nesvázané motivicky, ale propojené svébytným autorským hlasem. Ale jen hlasem, neboť „o sobě“ a svých vnitřních pohnutkách autorka nepíše. Stačí jí své „já“ promítnout do perspektivy, z níž zachycuje svět. Častým prostředím básní jsou ulice a motivem opuštěné věci, jakési artefakty. Z konkrétních výjevů autorka vytváří scény s obecnější platností tím, že rozšíří jejich záběr mimo prostý pozorovatelský horizont. Leckteré situace už už hrozí sklouznout do plačtivého sentimentu, jsou však hned v následujícím verši vráceny na pevnou zem. Aubrechtová se nebojí ironických zesměšnění ani persifláže či blasfemie.

Jedním z výrazných básnických prostředků Návštěv jsou přesahy: nová věta začíná často v půli verše a pokračuje na dalším, nebo dokonce v nové strofě. Autorka tak znejišťuje svět básně – jaká slova se k sobě vztahují a jaké skutečnosti k sobě patří. Prolínání dvou scén v jedné básni tvoří zcela zásadní rys její poetiky. Svět se mnohdy uprostřed strofy proměňuje, dochází tu ne k ostrým zlomům, ale jakémusi přelévání. Ve větách na rozhraní se slova stávají metaforami, protože náhle mohou patřit do obou sfér zároveň (mezi dichotomiemi figurují: katedrála – tančírna tanga; půda – smrtelná postel; šlechtický salón – vesnická pouť, divadlo – zahrada pivovaru). Propojit dva odlišné světy v jenom textu leckdy vyžaduje jisté úsilí, ale už jejich juxtapozicí mezi nimi vznikají spoje, atmosféra jednoho výjevu nevyhnutelně dolaďuje druhý. V básni Lekce autorka uprostřed scény s náhrobním kamenem vytvoří jinou, zasazenou do útulné kuchyně – a dosud tísnivá smrt je náhle zabarvena malinami a bábovkou. Aubrechtová tak dosahuje rozšiřování a násobení zobrazované skutečnosti – téměř programově pak znějí verše: „Nejpěknější bývá, když stmívá se / ve městě. A když ještě k tomu prší a svět / se zmnožuje“ (s. 64).

Svatava Aubrechtová zachází s jazykem natolik suverénně, že to nemá v soudobé české poezii obdoby – mnozí básníci jazyk ohledávají, ohýbají, zkoumají, zatímco Aubrechtová si ho podrobuje. To působí na čtenáře až drtivým dojmem. Znejistění vyvolané prostupováním lokálně i temporálně odlišných světů neústí do zmatku a rozčarování, ale do údivu nad celkovým tvarem. Nezbývá než doufat, že Návštěvy Svatavy Aubrechtové nezůstanou osamocené a že se autorka do české poezie brzy vrátí.