Před šesti lety Matěj Hořava rozvířil vody české literatury výjimečným debutem Pálenka. Loni vydané Mezipřistání na přechozí knihu přiznaně navazuje grafickou podobou, délkou jednotlivých textů, osobou hrdiny i vypravěčským stylem, spočívajícím v adici dlouhých odstavců s juxtapozicí vět i nevětných celků. Místo pálenky z kulovatek se hned v třetí větě knihy objevuje pálenka fíková a i v Mezipřistání stojí na začátku knihy smrt dítěte, tentokrát však není zaviněna Božím poslem (bleskem) jako v tradičním banátském prostředí, ale násilným útokem. Samotný úvod jako by předjímal posun ovzduší příběhů od strání u srbských hranic a bavorského domu na kopci do zalidněnější, civilizací prostoupenější přímořské krajiny.

Po překvapivém debutu bývají „druhé knihy“ většinou vystaveny snad až přílišnému očekávání a jsou poměřovány prvním úspěchem. Hořava se tomu ani nesnaží vzepřít; pro novou publikaci si dopřál dlouhý odstup, nepřichází však s ničím novým. Po jednoznačném přihlášení se k Pálence před čtenářem přirozeně víc vyvstávají podobnosti a odlišnosti mezi ní a Mezipřistáním, než kdyby autor vydal zcela odlišnou, autonomní knihu. Vše se nabízí ke srovnání a z něj recenzovaná kniha málokdy vychází lépe.

Mnoho motivů (gymnastika, neúspěšný partnerský vztah, darovaný měděný krucifix, útěky) i vypravěčských postupů je opotřebovaných už z předchozí knihy. Pro slibného autora by však nemělo být možné jen opakovat to, co už se jednou osvědčilo, a jen to přenést do jiných kulis. Hořavův styl funguje ve smyslově bohatém prostředí. V Tbilisi ale klouže sluch i chuť po povrchu, po umělých věcech zaplňujících zanedbané sídliště. I kosení trávy zde vyznívá nepřirozeně, jako manýra. Proto vypravěči Tbilisi uniká – popisuje je skrze rekvizity (ševci v podchodu, černé brýle a kožené bundy, šakali ve stepi, medové svíčky při výpadcích proudu), evokovat je se mu nedaří. Ani Černé moře nemá sílu Dunaje, na jehož hladině kdysi pozoroval svůj stín.

Zatímco v Pálence jako by v narativu vše překypovalo – mráz, samota, akáty, prožitky –, Mezipřistání přináší méně hutné věty, které se blíží uhlazenějšímu vyprávění, bez klopýtavých repetic a záplavy dvojteček, středníků a závorek. Není zde rozjitřenost, jež charakterizovala hrdinovo melancholické a odevzdané já; minulost už se bolestně neprolamuje do přítomnosti (Pálenka: „Viděl jsem se náhle v dávném jaru; […] Ne, tahle vzpomínka tu taky nemá co dělat; nevolal jsem ji“), kdysi proběhlé události jsou jen vyprávěnými vzpomínkami, oddělenými od současnosti.

Atmosféra Tbilisi je hlučnější, technicistnější a rychlejší než utlumenost banátského venkova. Banát i Gruzie mají exotičnost Východu, každé z míst však představuje její odlišnou rovinu – vesnice u Oraše ztělesňuje nostalgii zapomenutého kraje, tbiliské sídliště velkoměsto s postsocialistickými diskotékami, telenovelami a karaoke. I opilost tu není snová a tíživá, ale roztěkaná a s nutkáním ke zvracení. Jen hrdinova osamělost bez vztahů, jež by ho vázaly ke konkrétnímu místu, je stejná.

Přes své světoběžnictví je pořád skrze syrovou realitu (sídliště), přírodu i lidské charaktery či zvyky propojen s Čechami i Moravou. V nové knize je více prostoru věnováno Matějově rodině – vystupuje zde sestra, neteř Marie, rodiče i prarodiče. Gruzie se stává odrazem Brd, které hrdina mimoděk hledá a nachází v horách i vlnách Černého moře. Místo prolínání časů nastupuje prolínání prostorů.

Mezipřistání zaplňují setkání s jinými lidmi a jejich osudy, není tak sebestředné a sebeanalyzující jako Pálenka – tím se ale vypravěč dostává mimo svůj svět a jen popisuje a převypravuje cizí životy (Zurab, stařík s kosou, malíř Levan, postižený kamarád, duchobor Michail, Sulchan Lomsadze, kavárník Vitalij aj.). Cizí promluvy z logiky homogenně perspektivizovaného vyprávění nemají tah hrdinových vnitřních monologů. Současně se tu nově objevuje strach z lidí a jejich možných neočekávaných agresí – z asyrského taxikáře u jezera, opilého duchobora, farní hospodyně. Je to nedůvěra v přirozený chod světa, která v Pálence nebyla. Jestliže tam vypravěče ovládaly emoce (beznaděj, něha, stesk), zde jako by vnímal okolní svět téměř bez nich, v narativním zprostředkování pozitivních stejně jako negativních zážitků převládá jakási plochá lhostejnost. Jeho vztahy k přátelům, rodičům, Tbilisi i světu jako takovému jsou do detailů objasňovány (kapitoly Napůl nebo Mezipřistání) a to, co čtenář dávno tuší z obrazných náznaků, je zbytečně dovysvětlováno.

Téměř vymizela Hořavova rytmizační opakování a hromadění slov z centrálního významového okruhu, jež sjednocovala texty knihy do soudržného celku. V Pálence to byla nenásilná, přesto působivá distribuce slov významově souvisejících s ohněm (popel, pálenka, plameny, horečka aj.), v Mezipřistání taková práce s lexikem chybí. Příběhy z Gruzie tedy drží pohromadě pouze vypravěčský subjekt, což je však málo, už jen proto, že jeho osobní příběh často ustupuje příběhům jiných postav. Inspirativní rovinu knihy tvoří zmínky o jazykovém prožívání, o mizení slov, vzpírání se rumunštiny proti gruzínštině. Bohužel však tato linie zůstává kompozičně nebo stylisticky nevyužitá.

Téma gruzínského života mohlo být plodné a literárně podnětné, kdyby Hořava opustil schéma Pálenky a využil jinou perspektivu. Jeho schopnost syrového či deziluzivního líčení myticky rajských míst (Banát, batumská pláž, Džavachetie), jež si současně zachovávají něco ze své přitažlivosti („Každá vlna je jiná. Vlna v barvě dužiny hroznového vína, olivová vlna, vlna nefrit a vlna obsidián“), má potenciál a dá se na ní stavět. Doufejme, že Mezipřistání bude u Matěje Hořavy mezistupněm k dalšímu, lepšímu textu.