Základním tématem románu Op Oloop je průnik iracionality do řádu a stability. Bizarní výchozí zápletka dokonale rozplánovaného času a organizovaného života bez hluchých míst, nudy, nerozhodnosti či impulzivních nápadů se po úvodních stránkách překlápí v marný boj o zachování zdravého rozumu. Finský statistik Op Oloop se v Buenos Aires chystá navštívit svou snoubenku Franzisku, strávit večer s přáteli na večeři v hotelu a následně vyrazit do nevěstince. Ve svém do detailů rozplánovaném dni je však postižen láskou jako psychickou nemocí: „Zázračná láska zosnovala konečnou sabotage mého ducha“ (s. 173).

Příběh rozpadu duševní stability příznačně začíná v lázních, v nichž je kúra jasně rozfázovaná, zároveň zde však tělesnost narušuje organizovanou racionalitu. Tělo Opa Oloopa v krizových momentech zrazuje, nedokáže ovládnout své emoce ani mimiku. Když jsou distingované výrazy obličeje narušovány prosvítajícími grimasami (s. 115), jako by text upomínal na román Ferdydurke Witolda Gombrowicze (1937). Román je narativně vystavěn jako příběh ztrácení a obnovování rovnováhy, jako střídání chaotického šílenství a pedantského puntičkářství; frekvence těchto různých fází se postupně zrychluje, tak jak se Op Oloop propadá hlouběji do šílenství. Příběhová linie vede od aktivity k vyčerpání, od naděje k marnosti, od plodnosti k impotenci, od nového života ke smrti. O metodě, statistikách a číslech hrdina po ztrátě metodického uvažování už jen zaujatě mluví, zatímco jeho mysl ovládají sny, iluze a pudy. Těsně před sebevraždou se Op navrací k systematičnosti, přitom je důvodem jeho smrti právě rozvrat a chaos.

Vypravěč detailně, až (nabokovovsky) obsesivně popisuje vnitřní svět Op Oloopa, krocený a střežený metodou a postupně se tříštící ve výstředním blouznění. Příběhová klišé (odchod jediné dcery se zavrženým milencem; nalezení dcery dávné milenky aj.) jsou zobrazena s vypravěčskou ironií, jež je posouvá do vyšších rovin coby nepředvídatelné zvraty a životní paradoxy posledního dne tragického hrdiny. Barvitý, adjektivně a obrazně zatěžkaný styl vnitřních monologů s častými archaismy a syntaktickými paralelismy evokuje myšlenkovou neohebnost a chybějící bezprostřednost finského statistika. Metafory obsažené snad v každé druhé větě (např. „V rozlehlé prázdnotě svištěla prázdná sláma událostí a prašný vichr vášně“; s. 270) přesto nepůsobí křečovitě a neznesnadňují plynulost vyprávění.

Večeře sedmi přátel v hotelu je přehlídkou řečnicky hutných i rozevlátých, metaforicky nasycených proslovů a přípitků. Nejde zde ani tak o hodnotové spory či konfrontaci názorů jednotlivých postav, ale o rafinovanou rétoriku a jazyk: ten se předvádí ve svých přirovnáních a obrazech: „bouřliváctví je jen užvaněný oblak prachu, který se při první spršce kulek rozplyne“ (s. 138); „Citlivosti, této sylfidě, je třeba obléknout bezešvé roucho duchovních pravidel“ (s. 178).

Op Oloopovy řečnicky vytříbené monology přecházejí v exaltované vize a chrlení, iracionální epizody ústí v mystická intermezza. Telestetické setkání Opa a Franzisky, v němž musejí projít nebezpečnými oblastmi ovládanými mužským a ženským sexuálním principem, připomíná zednářské scény Mozartovy Kouzelné flétny. Zrcadlový opak tvoří gargantuovsky opulentní hostina s přesně kombinovanými harmoniemi chutí a množstvím luxusních nápojů. Opilecká konverzace jen za účelem pobavení je zde evokována až k znavení a zmatení čtenáře, který si není jist, v jaké zápletce se nachází a kam příběh vlastně směřuje. Na hostině řeči krouží a klopýtají, hosté se marně snaží zjistit účel jejich setkání, který tak dlouho uniká i netrpělivému čtenáři.

Příliš dlouhá epizoda večeře s přáteli postrádá dějové zvraty, avšak „hovor, tabák a alkohol jsou totiž stimulanty a kradmo posouvají osobnost“ (s. 217). Op Oloop se nám z jasně charakterizovatelného statistika proměňuje před očima podle tématu, o kterém zrovna hovoří, ať je to otázka Boží existence, kvalita doutníků, nebo role lásky v životě. Vyústění dohadů o účelu večerního setkání v ohlášení Oloopova tisícího sexuálního aktu s prostitutkou nicméně nakonec všechny rozběhlé linie banketové konverzace spojuje – stýkají se v něm témata (prodejné) lásky, pudů, smyslů, statistiky, tabu i očisty, jež přátelé během večeře ironicky i vážně probírali.

I na tom je vidět, že celý román je sofistikovaně kompozičně vystavěn jak co se týče rozložení motivů či postav (závěrečný návrat přítele Pieta Van Saala i doktora), tak v postupném vývoji hrdiny. Jednotlivé kapitoly jsou označeny přesným časovým údajem dne, kdy se příběh odehrává. V takto promyšleném textu jistě není náhoda, že celý příběh začíná v 10.00, přičemž toto číslo může odkazovat k tisící návštěvě prostitutky, k níž zasnoubený a zamilovaný hrdina cílí jako k jisté metě, jíž bude jeho dosavadní argentinský život naplněn. V logice tragického směřování příběhu je onou prostitutkou Finka Kustaa, která se tak stává tělesnou analogií duchovní milenky Finky Francesky a současně znamením Oloopova selhání. Závěrečná mrazivá hra s nahrazením písmen „o“ čtyřmi nulami společně s narušenou symetričností jména (Op Oloop – poo l oop) proto jasně symbolizuje ztroskotání racionální metody a s ní ztotožněného hrdiny.

Filloyova vypravěčská rafinovanost je obdivuhodná, leckdy však může iritovat. Zpětně lze analyzovat celkovou výstavbu i jednotlivé metafory, během čtení však jako by uvnitř narativního stroje cosi dřelo, nutilo člověka vracet se k předchozím stránkám a zvažovat hrdinovu osobnost a tím mu bránilo užít si příběh s plnou rozkoší. Podobně jako si Op Oloop v závěru nedokáže vychutnat svůj připravený a plánovaný triumf.