Vojtěch Matocha

Třináctý díl série norského autora Joa Nesbøho není v žádném ohledu přelomový, ale fanoušky nezklame. Nechybí v něm žádný z obvyklých atributů: rozvrácený život hlavního hrdiny, napětí, odbočky a slepé uličky, násilí, a především temné Oslo jako kulisa zločinu.

Dobrodružný příběh zavede čtenáře do zvláštní, tajuplné Prahy, která se nachází kdesi za kulisami nám známé metropole. V antikvariátu tu hopká víla, ulicemi projíždí děsivá noční hlídka, nad střechami krouží drak a mezi tím vším putuje holčička Emy po boku mocného čaroděje a jejich cílem není nic menšího než záchrana celého města.

Jo Nesbø využil loňského pandemického lockdownu k sepsání své první povídkové sbírky. V krátkých příbězích s jediným ústředním motivem se rychle střídají prostředí i úhly pohledu. Kvality autorovy románové série ale sbírka bohužel nedosahuje.

Statek vysoko v norských horách, sníh, vítr, kamení a dva bratři, které tíží společné tajemství. Království Joa Nesbøho je příběh o síle rodinných pout a marné snaze neopakovat chyby minulosti. Autor se v něm vzdaluje svému obvyklému žánru; ze všech jeho knih je Království nejméně detektivka a nejvíc klasický společenský román.

Proti EBS je covid-19 jenom taková horší chřipka. Kdo chytí EBS, tomu už není pomoci: postupně celý vybledne a zprůsvitní, tělo mu zřídne, molekuly se rozestoupí a nakonec se postižený doslova vypaří; jeho fyzická schránka přestane existovat. Přišlo to z Číny, vakcína v nedohlednu, šíří se to vzduchem a podle některých taky po internetu, a dokud to nemá každý druhý, všichni si myslí, že je to jenom nafouknutá mediální bublina. Reprodukční číslo někde kolem pětky a smrtnost rovných 100 procent…

Poslední vlak do Helsingøru dánské autorky Heidi Amsinck je sborník klasických strašidelných povídek odehrávajících se v Kodani. Duchařské příběhy potěší svou atmosférou a čtivým jazykem, mívají ale předvídatelná rozuzlení a nevybočují z žánru.

Dvanáctý díl ze série o vyšetřovateli Harrym Holeovi je temnější a vážnější než všechny předcházející. Jeho děj je o něco pomalejší a v některých pasážích ztrácí tempo, přináší však nečekané dějové zvraty, zásadní pro další vývoj hlavního hrdiny i celé série.

Poslední Mankellův román není a nechce být detektivkou, nemá téměř žádný dramatický oblouk a jako příběh plyne nápadně pomalu. Citlivě však zachycuje stárnutí a osamělé přežívání Fredrika Welina, známého čtenářům již z románu Italské boty.

Sympatické vyprávění filmové historičky Terezy Czesany Dvořákové o prvopočátcích filmu a o vynálezech, které mu předcházely, zaujme zvídavého dětského čtenáře i povedeným grafickým zpracováním a několika technickými návody, jež náš recenzent v drtivé většině prověřil.

Beaufort je starý křižácký hrad, dnes ležící na libanonském území, avšak obsazený izraelskou armádou. Děj románu se tu odehrává očima zde sloužících vojáků. Ron Lešem, novinář, který působil v pásmu Gazy, pevnost líčí jako specificky mužský uzavřený ekosystém. Kdo by však čekal plasticky prokreslené postavy nebo akční scény, bude zklamán.

Když už to vypadá, že se Harry Hole v spokojeném manželství začne nudit, přijde stín minulosti, kterému je nutné se postavit. Jo Nesbø v jedenáctém dílu kultovní série opět předvádí své umění – provokuje, přehání, tahá nás za nos a míchá krev s citrónem. Kdo by odolal?

Cesta časem je souhrnná zpráva o dějinách světa od vzniku vesmíru až po současnost. Spisovatel a ilustrátor Peter Goes na působivých celostránkových ilustracích vypráví stovky drobných příběhů ze světa vědy, kultury, politiky i každodenního života. Vedle sebe se tak objevují William Shakespeare, Che Guevara, první maratonský běžec, Konfucius, Harry Potter i irský bůh Dagda. Oproti veleúspěšným Mapám, které se Cestě časem v mnohém podobají, je však dílo vlámského autora vážnější a pochmurnější.

Po jezevci Chrujdovi přichází český spisovatel a básník Petr Stančík s novým hrdinou pro děti: dírou, která žila na konci trychtýře, než se rozhodla vydat se do světa a najít někoho sobě podobného. Kniha, doprovázená celostránkovými ilustracemi české výtvarnice Toy_Box, však zaostává za očekáváním: děj se ztrácí v bezbřehé záplavě slovních hříček, které jsou sice samy o sobě povedené, ale působí nesourodě a dohromady netvoří žádný funkční celek.

Honicí psi jsou klasická detektivka starého střihu, jejímž hlavním kladem je detailní znalost policejních reálií a autenticita. Nečekejte žádný akční thriller, ale poctivou kriminalistickou práci, kterou norský spisovatel Jørn Lier Horst poznal na vlastní pěst.

Smutek a osamění, ale i opatrný optimismus a naděje prostupují poetický a introspektivní text švédské spisovatelky, která spolu se čtenářem provází hudebníka Adama Ankera při pátrání po jeho kořenech.

Švédský spisovatel a ilustrátor Jakob Wegelius dostal za Legendu o Sally Jones Augustovu cenu pro nejhezčí dětskou knihu a nutno říci, že zcela zaslouženě. Svými nádhernými ilustracemi provádí čtenáře mezi kontinenty, z divočiny do velkoměsta a zase zpátky. Čtenáři, který v sobě ještě úplně nezadusil dobrodruha, se snadno může stát, že při pohledu na ně zatouží stát se pirátem, potulným eskamotérem nebo alespoň pašerákem vodky v Botnickém zálivu.

Dva roboti se vydávají na výpravu, jež má zodpovědět základní otázky jejich existence. Byli stvořeni? Kým? Co se na téhle planetě vlastně odehrálo? Na své výpravě, připomínající tradiční buddy movies, však namísto osudu lidské civilizace roboti opravdu pochopí jen jeden druhého. Z bohatě ilustrované knihy Podivuhodná robotí expedice si mimořádně silný zážitek odnese dítě i jeho rodič; patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co se na českém trhu v posledních letech objevilo.

Důležitější než děj a zápletka je pro Radka Adamce atmosféra železnice a jazyk, kterým své příběhy vypráví. Vrší slovní hříčky, starosvětsky žertuje, oslovuje dětského čtenáře, jako kdyby s ním skutečně hovořil. Z jeho pohádek čiší nefalšované nadšení pro zašlý svět lokomotiv a železničářskou romantiku. Na příběh se bohužel někdy zapomene úplně: pohádky o nezbedných mašinkách občas dobře dopadnou dřív, než se vůbec něco začne dít.

Detektivní román ze současnosti, jehož stopy vedou až do druhé světové války, nabízí trochu akce a napětí, jako celek však ulpívá na vlnách nevýrazné krimi. Knihu kromě obvyklých klišé „nordic noir“ srážejí bezvýrazné postavy, zbytné epizodické děje a únavné popisy prostředí.

Svůj román z kategorie young adult Jiskra v popelu zasadila Sabaa Tahirová do světa překvapivě schematického, až černobílého. Kniha sice pokulhává v zápletce, ale dohání to sympatickými postavami a svižným, neprvoplánovým dějem.

Zaměstnanec Barnevernu a později detektiv na volné noze Varg Veum se zuby nehty snaží hájit a ochraňovat svého někdejšího svěřence Jana Egila, protože v něm stále vidí malé bezbranné dítě. Proč však v chlapcově okolí došlo v průběhu let k tolika tragickým úmrtím?

S vlámským kreslířem Sergem Baekenem jsme se setkali u příležitosti festivalu Děti, čtete?, na kterém představil svou novou knihu Sugar – Kočičí život. Jelikož je hlavní hrdinkou komiksu kočka, povídali jsme si v prostředí karlínské Kočičí kavárny. Během rozhovoru přišla řeč na čarodějnice s vysavačem, nahé ženy na bicyklu a samozřejmě i na unikátní výtvarné pojetí autorovy poslední knihy.

Sugar – Můj kočičí život je komiks o kocourovi, který žil dlouhých osmnáct let v rodině vlámského kreslíře Serge Baekena. Spíš než příběhem a postavami však zaujme originálním výtvarným pojetím: někdy se dění odvíjí klasicky zleva doprava a shora dolů, jindy se šíří ze středu stránky k okrajům a někdy se komiksová políčka slévají do větších celků a soupeří spolu o prostor na papíře.

Do osamoceného černého stavení kdesi uprostřed nekonečné planiny přijíždějí čtyři lidé, aby zde z nouze přenocovali. Zdánlivě otevřená planina se však stává vězením, ze kterého není úniku. Planina Steinara Bragiho je chytrý, promyšlený horor s uvěřitelnými postavami a gradujícím dějem, v němž hlavní roli hraje Island a jeho genius loci – samota, prázdný prostor a malý člověk proti nezměrné krajině.

Islandská autorka krimi Yrsa Sigurðardóttir ve své poslední knize sáhla poněkud netypicky k čistému hororu. Záhadné zlo řádící v opuštěné islandské vesnici nedělá rozdílu mezi hodnými a špatnými lidmi a nebude lehké mu uniknout.

Rozhovor s úspěšnou islandskou autorkou detektivek a hororů Yrsou Sigurðardóttir o její poslední knize, šťastných koncích a blížící se zombie apokalypse.

James Dawson a Hayley Longová, autoři knih s podobným názvem – Jak být klukem a Jak být holkou – s odzbrojující upřímností a lehce poťouchlým humorem vyprávějí puberťákům o nástrahách života: co je fajn, co jsou jenom nesmysly a na co si dát bacha. Nehovoří přitom zdaleka jen o sexu, ale i o proměnách lidského těla, tlaku okolí, emocích, druhém pohlaví, lásce. Příručky potěší svým nadhledem, vtipem a upřímností.

Svůj poslední román napsal Boris Strugackij, významná postava filozofující science fiction, sice již bez svého bratra, podstatné rysy společného psaní však i zde zůstaly zachovány: množství metafor, pozvolné dávkování informací a nastolování vzrušujících otázek, které zůstávají bez odpovědi.

V lesích severně od Osla jsou objeveny tři lidské kostry z druhé světové války a několik týdnů nato je zavražděn bývalý odbojář. Vyšetřovatel Tommy Bergmann odmítá věřit, že by načasování obou událostí mohla být jen náhoda. Poslední poutník se pohybuje na hranici několika žánrů. Autor však jako by se nedokázal rozhodnout mezi špionážním thrillerem a klasickou detektivkou.

Čtivý výlet na jedno stockholmské předměstí očima psychologicky uvěřitelného hrdiny. Zaujme jazykem a postavami, schází mu však dramatický oblouk.

Na zasněžených náhorních plošinách pasou Sámové svá stáda sobů stejně jako před staletími, jen místo saní dnes mají sněžné skútry, sledují stejné seriály jako zbytek světa a stany ze sobích kůží vyměnili za domky se splachováním a teplou vodou. Nádherných detailů z málo známého prostředí Sámů román skrývá bezpočet. Bohatě tak vyváží, že jako detektivka je jen průměrný.

Netradičně pojatý thriller o gangu kriminálníků, kterým je ve skutečnosti banda čtyř zoufalců s dosti omezenými schopnostmi cokoli spáchat. Tak zítra je román stojící na pomezí thrilleru a černé komedie, jemuž by mohli dát šanci i ti čtenáři, kteří se jinak thrillerům vyhýbají.

„Obsah románů odráží skutečnost, že se do Norska dostal svět. Díky technologiím a globalizaci i norští spisovatelé vnímají, co se ve světě děje a jakým směrem se svět ubírá,“ říká v rozhovoru norský spisovatel Tore Renberg.

Židovský blues je křehká a poetická kniha, plná postřehů o Židech a Němcích, jemné ironie a především autorových osobních vzpomínek. Působivě napsaná a vtipná výpověď o tom, jak těžké je být Židem a jak těžké je o tom neustále přemýšlet.

Syn je ideální na první seznámení s Jo Nesbøm pro ty, kdo s norským autorem ještě neměli tu čest. Nesbø v něm netouží být uvěřitelný a nemá ambice psát velkou, důstojnou literaturu. Chce balancovat na pomezí braku, chce napínat, chce bavit. A to umí skvěle.

Osmiletá Ema si jednoho dne všimne, že se doma něco změnilo. Tatínek není ve své kůži, cosi píše na mobilu a Emy ani maminky si nevšímá. A přitom dřív je pusinkoval celé hodiny, než vyrazil do práce! I když se v originálně pojatém příběhu vypráví hlavně o lásce a o tom, jak těžké pro někoho může být nalézt tu pravou, melancholie nebo smutek v ději nemají místo.

Rakouský spisovatel s českými kořeny Michael Stavarič se postaral o další pozoruhodný příspěvek do kategorie „dětská kniha pro dospělé“. Pan Smrtka jednoho dne podá svou kosu dceři a pošle ji do světa na zkušenou. Na sotva patnácti nádherně ilustrovaných dvoustranách se nerozvine žádný na první pohled viditelný příběh. Každé zastavení dívčiny melancholické pouti spíš představuje zachycení jedné prchavé nálady, jednoho okamžiku na cestě k nalezení sebe sama.

Rozhledna na houby jsou vtipně podané vzpomínky na jedny letní prázdniny, na několika místech vylepšené díky autorčině fantazii. Přesto se dospělý čtenář občas neubrání dojmu, že se nachomýtl k promítání fotek z cizí dovolené a uniká mu, proč se zrovna u téhle momentky všichni začali smát.

Vyšetřovatel se topí v depresích a nočních můrách, hustě prší, v minulosti se událo cosi zlověstného a celé město Reykjavík je podáno jako svého druhu předpeklí, v němž se z lidí stávají pokřivená monstra.

Přežil Harry Hole? Pokud ano, jak to proboha dokázal? Policie představuje výrazný nadprůměr v rámci severské krimi, ale kvůli slabšímu začátku jen podprůměr ve srovnání se zbytkem série.

Autor severské detektivky si zpravidla nemusí lámat hlavu s obvyklou laťkou literární kvality; projde mu nepravděpodobný děj, přepjaté chování postav i očividná jazyková těžkopádnost, se kterou by v každém jiném žánru, a to i v detektivce neseverské, narazil.

Nečekejte skoro žádnou akci, komické vsuvky nebo temnou atmosféru; Jungstedtová vám chladně a s rozmyslem sdělí všechna fakta, vy to pochopíte, o chvíli později to pochopí gotlandská kriminálka a následuje konec knihy.

Devátá „holovka“ Přízrak norského spisovatele Jo Nesbøho je ujetá, nepravděpodobná, trochu pokleslá, ale přitom strhující a ukrutně napínavá.

Každý Švéd se musí rozhodnout sám: zradit morálku, zahodit ideály a vyrazit po boku nacistů na pomoc Finsku? Zradit vlastní zemi a její představitele a za cenu mnoha švédských životů se Hitlerovi postavit na odpor? Anebo zradit všechny, zavřít oči a do ničeho se nemíchat?

Knihu jsem s úspěchem otestoval na svém dvouletém synovci, a i když jsem z něj číselné hodnocení mezi 0 a 100 procenty nedostal, mohu sem prý napsat, že je cílová skupina s Bleším cirkusem na cestě nadmíru spokojena.

S každou další stránkou Ove ve společnosti Parvaneh taje, a přestože se navenek nemění, stává se z mrzouta chlapíkem, kterého mají všichni včetně čtenáře rádi.

Komisaře kriminální policie Connyho Sjöberga jednoho nevlídného rána postaví před chladnokrevně provedenou, brutální vraždu. Na manželské posteli vedle sebe leží matka a její dvě děti. Vypadají, jako by spaly, ale nespí.

Od okamžiku, kdy se na stránkách knih poprvé objevil moudrý soudce Ti Ženci, uplynula už skoro tři staletí. Během roků pochytal soudce Ti desítky padouchů po celé středověké Číně a letos si nakladatelství Garamond na březnový velký knižní čtvrtek připravilo už dvacátý díl, Smrt čínského kuchaře.

Harry má na rukou všech deset prstů, na čele méně vrásek a jeho čelisti ještě drží pohromadě. Od první kapitoly je to nicméně ten Harry Hole, jak ho známe: navenek cynik a tvrďák, který nakonec s bouchačkou v ruce vždycky srovná padouchy do latě, uvnitř ale křehký a nejistý, sužovaný přízraky a démony mysli, kteří mu v noci nedají spát.

Jednoho deštivého letního odpoledne roku 1978 si chlapec Magnus jde hrát do lesa a už se nevrátí. Policejní pátrání je brzy ukončeno, po Magnusovi se slehla zem. Možná ho zabila jeho šílená matka?

Svět Levharta je temný svět, svět plný bolesti, nenávisti a okázalé krutosti, kterou může skončit jenom jediný muž - lovec sériových vrahů, drsný chlapík s křehkou duší a bolavým svědomím, alkoholik a hazardní hráč Harry Hole.

Norský spisovatel Thomas Enger je mistr zápletky, jak ukazuje ve své druhé knize. Bývalý vymahač dluhů Tore Pulli, obávaný rváč, je obviněn z vraždy a odsouzen. O jeho vině pochybuje málokdo, Pulli měl motiv, zbraň i příležitost. A na rukou krev oběti.

Kaalbringen je maloměsto kdesi v Evropě, dohromady nějakých čtyřicet pět tisíc obyvatel, kteří tu žijí v klidu a míru, dokud jeden z nich nevezme do ruky jateční sekyru a nezačne ostatním sekat hlavy. Kdo je to? Proč to dělá? Těžko říct. A kdo bude další oběť? To možná neví ani vrah sám.