Jednoho deštivého letního odpoledne roku 1978 si chlapec Magnus jde hrát do lesa a už se nevrátí. Policejní pátrání je brzy ukončeno, po Magnusovi se slehla zem. Možná ho zabila jeho šílená matka; ta žena tvrdí, že viděla, jak si onoho dne pro chlapce přišel obr. O několik let později se fotografu Myrénovi podaří z helikoptéry vyfotit cosi zvláštního: bažinami a mokřady severního Švédska uhání medvěd a na jeho hřbetě se drží podivné malé stvoření, snad opička, přerostlá veverka, znetvořené dítě...? Otřesený Myrén s focením jednou provždy skončí a po zbytek života trpí úzkostí. Je přesvědčený, že viděl trolla.

Román Stallo od švédského spisovatele Stefana Spjuta vychází v brněnském Hostu coby autorovo druhé dílo, tím prvním byl román Fiskarens garn (Rybářské sítě), do češtiny dosud nepřeložený. Stallo by se zřejmě rád svezl na současné vlně zájmu o skandinávskou literaturu, ale zároveň nechce zůstat tuctovou detektivkou. Balancuje tak kdesi mezi pohádkou, hororem, klasickým thrillerem a magickým realismem.

Nakladatel se snaží Stefana Spjuta přirovnávat ke Stephenu Kingovi, tím se ale, pojďme si to říct na rovinu, Spjut nikdy nestane. Chybí mu to nejdůležitější: vypravěčský talent. Po přečtení prvních stránek je čtenář ještě natěšený: dívá se na svět očima dítěte, cítí svíravý pocit v břiše, prší, cosi se hýbe tam venku v lese, matka jako by se něčeho bála, ale nechce to dát najevo, v lednici leží mrtvý netopýr... Jenže po slibném úvodu přijde dalších pět set stran a na nich situace vykonstruované místy tak neohrabaně, až se to člověku nechce věřit.

Zhruba uprostřed knihy se spolu dvě postavy dívají na seriál Ztraceni (v originálu Lost) a Spjut na nás pomrkává: něco takového jsem taky napsal a teď to čtete, milí čtenáři. Jenže čtenář se to hlavní dozvěděl už na přebalu: „Tam venku jsou opravdu trollové. A kradou naše děti,“ takže je mu všechno vcelku jasné a jenom sleduje, jak se trojice postav potlouká krajinou a ujišťuje se, že tam venku trollové opravdu jsou a že děti opravdu kradou.

Vůdčí postavou oné trojice je mladá žena Susso, dcera fotografa Myréna. Právě její posedlost dávnou fotografií je hnacím motorem pátrání. Napětí se Spjut z nějakého důvodu snaží budovat zejména detailními popisy přesunů po švédských dálnicích. Kdo někdy po švédské dálnici jel, dá mi za pravdu, že se jedná o aktivitu dosti monotónní. V knize tomu bohužel není jinak, autor tedy vystihl skutečnost poměrně přesně. Dále si čtenář může být jistý, že pokud se během cesty muselo zastavit na benzince, aby si někdo odskočil, dozvíte se to, i když to pro děj nemá žádný význam. Aby se postavy za jízdy nenudily, vedou obskurní rozhovory, kupříkladu dialog:

„Neříkala ta jeho sousedka, že je z Helsinborgu?“
Torbjörn se ušklíbl.
„Je to daleko?“ vyzvídala Susso.
„Helsinborg leží ve Skåne,“ vysvětlila jí Gudrun.

Ten snese srovnání s rozmluvou dvou Čechů o poloze Pardubic.

Čas od času se čtenář dočká prostřihu na mladíka Seveda, jehož vztah ke trollům se nese v duchu ryze praktickém: Seved vyrostl v podivné komunitě kdesi v lesích severního Švédska; mezi lidmi, kteří se z nějakého nepochopitelného důvodu o trolly starají a zásobují je dětmi. A to přesto, že trollové jsou čeládka divoká a nevycválaná, páchnou a občas někomu ze svých ochránců utrhnou hlavu. Mimochodem, vzpomínáte si na tajemnou komunitu „těch druhých“ ze Ztracených? Nekradli taky náhodou děti?

Obě dějové linie se až bizarně doplňují: v první se tajemné náznaky pomalu skládají do jednoho šokujícího celku – „Ve Švédsku žijí trollové!“ –, kdežto v druhé se věcně řeší, kdo má dnes službu na zametání trollího trusu. Jedinou skutečnou záhadou tak zůstává, proč autor některé náhodně vybrané kapitoly napsal v ich-formě z pohledu jisté vedlejší postavy, zatímco zbytek knihy v er-formě.

Abych knize Stallo nekřivdil příliš: samotný nápad, že v severských hvozdech přežívají prastaré zapomenuté bytosti, za zpracování určitě stál. Jen to chtělo víc pozvolna dávkovaného tajemství a lépe promyšlenou zápletku. Vážně by Susso dál jen z čirého nadšení pátrala po trollech, když se ji kvůli tomu dva chlápci pokusili v lese zavraždit sekyrou? Vážně by se o to ti dva chlápci pokusili jenom proto, že Susso provozuje na internetu fórum, kde lidé sdílí své tajuplné zážitky ze setkání s trolly?

Pokud si chcete přečíst severskou detektivku, kupte si radši Nesbøho Levharta. A jestli vás nalákali na srovnání se Stephenem Kingem, možná si dejte některou z Kingových knih ještě jednou. Stallo není ani detektivka, ani horor. Je to jen dobrý nápad utopený v hromadě papíru.