Od velkého třesku přes vznik života, zlatou éru dinosaurů a starověké civilizace až po song Happy od Pharrella Williamse a heslo Je suis Charlie – takový je záběr pozoruhodné dětské knihy Cesta časem (v originále Tijdlijn) Petera Goese, rodáka z belgického Gentu, kterou na jaře letošního roku vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Motivaci pro vydání Cesty časem netřeba složitě hledat: po loňském fenomenálním úspěchu, kterého se dočkaly Mapy od manželů Mizielińských, vzniklo podobných velkoformátových, bohatě ilustrovaných publikací pro děti hned několik. Kromě Cesty časem, která ve zhruba čtyřiceti celostránkových ilustracích zachycuje historii planety a lidstva od počátku vesmíru po současnost, se brzy dočkáme i dvojice Pod zemí a Pod vodou z brněnského nakladatelství Host.

Peter Goes si dal za cíl v Cestě časem představit historii světa jako jeden velký, možná trochu chaotický příběh. Rozhodl se, že do něj zapojí všechno, co patří k lidstvu: politiku, vědu, kulturu, osobnosti, sport, společenské fenomény i katastrofy, zkrátka že vytvoří jakési souhrnné zpravodajství z uplynulých několika miliard let. Vedle sebe se tak objevují William Shakespeare, Che Guevara, první maratonský běžec, Konfucius, Harry Potter a irský bůh Dagda. Renesance a selfie, mamuti a projekt Apollo, Béowulf a Beatles. Výsledný mix je působivý a mimořádně čtivý; na každého čtenáře, i toho s historií ze školy dobře obeznámeného, čeká obrovské množství drobností, o kterých neměl tušení.

Nutno říci, že autor Cesty časem měl ve srovnání s Mapami svou úlohu výrazně obtížnější: zatímco se Mapy mohly některým zemím a souvisejícím vážným tématům úplně vyhnout, Cesta časem si přerušení časové osy nemůže dovolit; prázdné místo by v lineárně ubíhajícím čase působilo nepatřičně. Oproti hravým, barevným Mapám je proto vyznění Cesty časem temnější a dramatičtější: lidské dějiny jsou, bohužel, v první řadě dějiny válek a násilí. Kromě umění a vědy tak dojde i na to nejtemnější: Kongo, Rwandu, Rudé Khmery i Osvětim.

Aby Peter Goes svou knihu alespoň trochu odlehčil, vkládá do ilustrací drobné zcizující prvky: anglický král Karel I. má před popravou na krku nakreslenou přerušovanou čáru a symbol „zde odstřihněte“, Putin rybaří v typické póze „alfa samec nahoře bez“, v zákopu světové války se dva vojáci líbají, zatímco nedaleko vybuchuje yperitová nálož. Efekt je však spíše opačný: odlehčené ilustrace činí hrůzné okamžiky historie ještě tíživějšími.

Cesta časem je proto laděna do méně výrazných, melancholičtějších odstínů. Každá dvojstrana má svou hlavní barvu, která určuje vyznění celého období; zpravidla matnější odstín zelené, modré nebo béžové. Samotné ilustrace jsou pak vždy černé až na několik zvýrazněných barevných detailů: chocholy římských vojáků, střechy středověkých paláců, květy vlčích máků, límec Mao Ce-tunga. Jednotlivé kapitoly zpravidla doprovází několikařádkové textové shrnutí.

S tím, jak se blíží současnost a přibývá událostí, které ji přímo ovlivnily, zkracují se období zachycená v jedné kapitole: zatímco celý středověk se vešel do šesti kapitol, dvacáté století jich má deset a dvacáté první zatím dvě. Ve výběru témat se pak projevuje obvyklý paradox mediálního obrazu dnešního světa. Přestože žijeme v nejmírumilovnějším období dějin, ze shrnutí posledních sedmi let podle Cesty časem by se mohlo zdát, že svět se řítí do záhuby: uprchlická krize, válka na Ukrajině, letadlo MH17, Fukušima, Islámský stát, Charlie Hebdo a Costa Concordia (mimochodem, kdo si na ni vzpomene za dvacet let?). Mezi „pozitivními zprávami“ převládá technický pokrok: nástup cloudu, 3D tiskáren, elektromobilů a větrných elektráren. Naproti tomu taková starověká Mezopotámie je líčena jako pohodička na březích Eufratu.

Je zajímavé sledovat, kdy se s velkými, globálními dějinami protínají ty malé, české, respektive československé. V celé knize se tak děje právě dvakrát: poprvé při německé invazi, podruhé při sovětské. Jinak bohužel nic. Mnohem větší prostor dostávají autorovi blízcí Vlámové a Nizozemci: velkolepě je líčena u nás méně známá bitva u Kortrijku, přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek nebo 541 dnů, kdy Belgičané čekali na novou vládu. Škoda, že Kniha Zlín nedokázala zařídit lokalizaci do českého prostředí alespoň na úrovni textů, jako se Hostu podařilo do českých Map zařadit Slovensko.

Cesta časem si nepochybně zaslouží pozornost. Po vizuální stránce je úchvatná a čtenáři předkládá historii včetně té nedávné jako jeden celek. Pravdivě, bez příkras a bez zbytečných faktografických údajů. Pro zvídavé dítě bude poutavým zdrojem vědomostí, které mu školní dějepis nedokáže poskytnout, a dospělý snad díky ní nahlédne lidské dějiny z nového, neobvyklého úhlu.