Tři lidé se vydají do opuštěné vesnice Hesteyri na severozápadním cípu Islandu, aby zrekonstruovali domek, který chtějí pronajímat. Na Bohem zapomenutém místě, odříznutém od civilizace fjordem a studeným pohořím, mají strávit týden, než pro ně znovu připluje loď a odveze je domů. Mladý pár a čerstvá vdova však nemají ani potřebné zkušenosti, ani vybavení. Jen tak tak si rozdělají oheň v kamnech, aby nezmrzli, ale spíš než o opravu domu se jedná o útěk před vnějším světem a životními neúspěchy. Jak se však brzy ukáže, neobývají vesnici sami: na podlaze se objeví mokré šlápoty, na stole nápisy sestavené z mušlí a bílé náhrobní kříže. Mezitím se psychiatr ve městě na druhé straně fjordu nemůže smířit se ztrátou svého syna; chlapec si hrál s kamarády na schovávanou a beze stopy zmizel. Policie ho dávno prohlásila za mrtvého, zoufalý otec se však nemůže zbavit dojmu, že je mu jeho syn stále podivně nablízku. Slyší jeho kroky, jednou ho dokonce zahlédne na opačném konci nemocniční chodby… Anebo jsou to všechno jen přeludy?

Jelikož se islandská spisovatelka Yrsa Sigurðardóttir dostala do širšího povědomí coby autorka detektivních románů, představuje román Pamatuji si vás všechny (Ég man þig) v její tvorbě překvapivou odbočku. Přestože dějová linie psychiatra má k tradiční detektivce blízko, je Pamatuji si vás všechny především mysteriózní horor s nadpřirozenými prvky. Nejedná se tedy o sedmý díl knižní série s právničkou Tórou, kterou nakladatelství Metafora vydávalo od roku 2007, ale o příběh se zcela novými postavami a výrazně odlišným vyzněním. V předchozí tajemné, ale nakonec přísně racionální Plavbě smrti (Brakið) se hrdinové potýkali s vypočítavým lidským zlem, kdežto postavy Pamatuji si vás všechny stojí proti nevyzpytatelnému zlu nadpřirozenému.

Recenzent se nemůže zbavit dojmu, že si autorka dala se zápletkou méně práce než ve svých předchozích, promyšlenějších románech. V Pamatuji si vás všechny je totiž zlo vševědoucí a prakticky všemocné, jeho motivace jsou nejasné a postupy iracionální. Kdyby jenom trochu chtělo, mohlo by svých cílů dosáhnout sice méně strašidelně, ale zato mnohem efektivněji. Například je schopno obstojně hovořit, ale z nějakého důvodu dává přednost sestavování nápisů z mušliček. Volí přitom taková slova, aby postavy nepochopily, co se po nich chce. Zlá vůle zde slouží jako hlavní příčina děje a jeho nadpřirozená povaha jako univerzální vysvětlení všeho podivného nebo nepravděpodobného. Postavy a jejich snaha o přežití mají na výsledek v téhle hře kočky s myší bohužel jen malý vliv.

Výše popsané však vyjde najevo až v polovině knihy, do té doby se může čtenář velmi dobře bavit. Jak totiž Yrsa Sigurðardóttir prokázala už v povedené Plavbě smrti, umí výtečně zachytit prostředí – opuštěná vesnice na mrtvém islandském pobřeží, domy se zatlučenými okny, sníh a moře. Hrůzu dávkuje obezřetně a dost dlouho vystačí jen s náznaky a s událostmi, které sice působí děsivě, ale mohly by mít rozumné, i když nepravděpodobné vysvětlení. Nepouští se do hluboké psychologie postav; více prostoru dává popisům počasí a drsné islandské krajiny. Vypráví jednoduše a vystačí s několika málo hrdiny; příběh pěkně svižně ubíhá a neztrácí spád. Jak se životní prostor postav postupně zmenšuje, daří se autorce navodit takřka hmatatelnou tíseň. V druhé půli však přitlačí na pilu, záhady se stanou explicitnějšími a ztratí na působivosti; navíc přibydou klišé: mumlající šílenec, počmárané fotografie, temné prorocké sny… A také video, které končí smrtí kameramana.

Pamatuji si vás všechny klade na čtenáře jen minimální nároky a velmi dobře se čte, ale jeho zápletka nesnese hlubší analýzu, což od autorky Plavby smrti mrzí dvojnásob. Knihu lze doporučit jako prázdninové, odpočinkové čtení všem, kdo se rádi bojí. Jako strašidelnou historku k táborovému ohni o délce 320 stran.