Jméno Henninga Mankella zůstává pevně spjato s postavou vyšetřovatele Kurta Wallandera, která švédskému spisovateli přinesla celosvětové uznání. Neznalého čtenáře proto možná překvapí, že se Mankell věnoval i jiným žánrům: je autorem několika knih pro děti a v neposlední řadě i psychologických románů, jako jsou letos v nakladatelství Host vydané Švédské holínky (Svenska gummistövlar, švédsky 2015).

Švédské holínky mají v Mankellově tvorbě výsadní postavení. Jsou poslední knihou, kterou autor napsal; zemřel na rakovinu několik měsíců po jejím dokončení a blížící se smrt v díle zanechala hlubokou stopu, jak už naznačovala kniha úvah Pohyblivý písek. Skepse, melancholie a ohlížení za vlastním osudem se promítá do celého románu. Hlavní postava – starý muž, bývalý chirurg, který se po zpackané operaci odebral do samoty šérového pobřeží – a tvůrce, jenž ji stvořil, v životních situacích a postojích do značné míry splývají. Hrdina sice vypráví svůj příběh v ich-formě, není ale těžké prohlédnout, že jeho ústy promlouvá ke čtenáři sám spisovatel.

Neúspěšný lékař Fredrik Welin se, stejně jako některé další postavy, objevuje už v předchozím románu Italské boty (Italienska skor, 2006). Ve Švédských holínkách je mu sice o osm let víc a věk upevnil jeho názory, ale jinak se mnoho nezměnilo. Dál bydlí sám na svém ostrůvku uprostřed studené vody, vydává se na plavby podél pobřeží na motorovém člunu a drží si pohrdlivý odstup od ostatních lidí. S Fredrikem není jednoduché soucítit; je to nevrlý, trochu sebestředný bručoun, který se dodnes nedokázal přenést přes svou dávnou vinu.

Hned v prvním odstavci vyprávění ho stihne další neštěstí. V jeho domě začne hořet. Zčistajasna, zdánlivě bez příčiny. Fredrik Welin si té tmavé noci zachrání jen holý krk a pak nevěřícně přihlíží, jak se jeho domov mění v hromadu ohořelých trosek. Od toho okamžiku se prostor jeho existence scvrkne na karavan, který požár naštěstí přečkal v bezpečí opodál, a motorový člun, poslední spojení s civilizací. Ránu osudu Welin přijímá až nečekaně odevzdaně, jako kdyby svůj pohaslý život už dlouho jen zvenčí pozoroval. Neštěstí však přivede na jeho ostrov nové návštěvníky: pojišťováky, odcizenou dceru Louisu a především Lisu, pohlednou novinářku z místního deníku. V jejich společnosti se začne starý lékař zvolna měnit.

Navzdory právě popsanému a zajímavě znějícímu ději je nutné říci, že se Švédské holínky vůbec nečtou snadno a nepřinášejí žádné velké potěšení. Na poslední stránku se recenzent dostal jen silou vůle a zhruba od třetiny románu bojoval s nutkáním knihu odložit a už se k ní pokud možno nikdy nevrátit. Úvodní neštěstí nastoluje řadu otázek. Kdo požár založil? Má Fredrik nějakého dávného nepřítele? Na následujících dvou stech stran se ale požárem skoro nikdo nezabývá, a pokud ano, činí tak kdesi mimo záběr. Fredrik se setkává s úředníky a obyvateli městečka, ale jsou to podivné, prázdné dialogy bez vtipu i bez napětí. Kdyby se některé vyškrtaly, nic moc by se nestalo a charakteristika hlavního protagonisty by neutrpěla. S hlavním hrdinou je to vůbec těžké. Fredrikovo chování působí místy nahodile a některá rozhodnutí čtenář nechápe, přestože sleduje dění jeho očima. Starý pán prochází pomalou proměnou; mění se jeho vztah k minulosti, profesi, dceři i sobě samému a neodbytnému stáří. Co proměnu způsobilo, však zůstává do značné míry skryto. Totéž platí o popisech: atmosféra je sice téměř hmatatelná, ale není zřejmé, co vlastně dokresluje. Tu a tam probleskne nějaké zajímavé životní moudro, ale celek působí stejně jako Fredrik: unaveně, smutně, bez cíle.

Švédské holínky se nebudou líbit každému. Nemají žádný dramatický oblouk a plynou neskutečně pomalu. Můžou zaujmout příjemným jazykem, melancholickým prostředím, citlivým zachycením stárnutí a osamělého přežívání a hlavně svým optimistickým poselstvím: autor dokázal i tváří v tvář smrti najít pro svého hrdinu naději a smíření. Recenzent však musí přiznat, že nejspíš nepatří do cílové skupiny a opakovaně u čtení Švédských holínek usínal.