Přestože je Island civilizovaná evropská země s vysokou životní úrovní, značnou část jeho rozlohy tvoří neosídlená divočina. Nehostinná pustina tvořená pískem, kamením a vřesem, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Žádné stromy, žádné orientační body, žádný signál. Skrz tuto mrtvou měsíční krajinu projíždí terénní auto a v něm sedí čtyři lidé: dva mladí podnikatelé se svými partnerkami vyrazili z města na výlet. Padla mlha, není vidět na krok, řidič ztratil nezřetelnou cestu, a tak pokračuje dál nazdařbůh jen podle kompasu. Narazí do domu. Do osamoceného černého stavení kdesi uprostřed nekonečné planiny. Proč jsou okna v přízemí zazděná? Bydlí tu někdo? Auto je každopádně zničené, takže tu budou muset přespat a ráno sehnat pomoc.

V hororu Planina (Hálendið) z roku 2011 hraje hlavní roli Island a jeho genius loci – samota, prázdný prostor, malý člověk proti nezměrné krajině. Titulní planina, zdánlivě otevřená a beze zdí, může být i vězením, ze kterého není úniku. Když čtyři hrdinové v domě najdou dočasné útočiště u staré paní a jejího pomateného druha, chápou nehodu spíš jako zpestření dovolené a lehkovážně přehlížejí varovná znamení; ráno přece dorazí do civilizace, vždyť je to i pěšky sotva půl dne cesty, nebo ne? Tak proč se trápit tím, že se za tmy venku cosi pohybuje, že stařena zjevně něco tají a že si blázen prozpěvuje o ovečce, která ještě neví, že skončí na talíři?

Pokusy o návrat do města však jeden za druhým selhávají: technická závada, písečná bouře… Dům působí jako podivný maják uprostřed pustiny, jako magnetová hora ohýbající okolní prostor – ať se vydáte kterýmkoli směrem, postaví se vám do cesty. S tím, jak zlověstných náznaků přibývá, začíná i postavám pomalu docházet, že se ocitly v noční můře. Nalezené hromádky ptačích kostí, děsivé nápisy na stěnách, podivně se chovající lišky. Člověk ze všech sil utíká, ale když se ohlédne, zjistí, že se nepohnul z místa a zlo za ním je o něco blíž. Zoufalým hrdinům se navíc nedaří ani elementární spolupráce: nedokáží normálně komunikovat a na povrch vyplouvají potlačované animozity. Sebestředný Hrafn žárlí, potížista Egil v jednom kuse kouří trávu a pije, Anna se staví hloupější, než ve skutečnosti je…

Steinar Bragi v jednotlivých kapitolách postupně nahlíží do myšlenek všech čtyř účastníků výpravy a v retrospektivách shrnuje jejich dosavadní život, traumata a touhy. Nutno podotknout, že žádné z přesvědčivě vystavěných postav nelze vyloženě fandit, jediná Vigdís snad vzbuzuje nějaké sympatie, ostatní se v životě z vlastní vůle provinili a jedná se o osoby spíše zavrženíhodné. Oba mužští hrdinové jsou navíc zapletení do finanční krize, která postihla Island v roce 2008 a která tamější společnost doslova převrátila vzhůru nohama. Vše, co se odehrálo před cestou na planinu, se však nezdá být příliš podstatné a stále silněji si to uvědomují i samy postavy – jako kdyby se svět planiny se zmapovaným světem civilizace míjel, jako kdyby se jednalo o dva paralelní vesmíry.

Planina není žádná prvoplánová vyvražďovačka, ve které se pobíhá s motorovou pilou, kdepak. Zlo se drží vpovzdálí, neurčité a nepoznané. Čtenář tak dost dlouho nezažívá přímý pocit ohrožení ani hrůzu, spíš stále vzrůstající tíseň. Nepříjemný, neodbytný dojem, že „tohle nedopadne dobře“. Když s mrazením v zádech sleduje, jak nerozumně si navíc postavy počínají a jak jim nedochází vážnost situace, má chuť začít křičet jako dítě na loutkovém divadle: „Prosím, prosím, nechoďte do toho tunelu! A nerozdělujte se!“ Jenže skrz popsaný papír k hrdinům jeho křik nedolehne. Vejdou do tunelu. A rozdělí se. A vyděšený čtenář je, ač nerad, následuje.

Jakmile se kniha po skvělém úvodu přehoupne do druhé poloviny, začne se čtenář kromě děje samotného obávat i případného vysvětlení. Kdyby totiž nedávalo smysl, nebo bylo doslovné či hloupé, mohlo by celý zážitek dokonale pokazit. Vzpomínky na Brownovo Inferno nebo na seriál Ztraceni jsou ještě bolestně živé. Naštěstí ale všechno dopadne dobře; tedy alespoň z hlediska výstavby románu. Steinar Bragi něco vysvětlí, někde dovolí dvě až tři interpretace, a co se zbylých záhad týče, nechá čtenáře tápat a nabídne mu jen několik mlhavých indicií.

Aby navodil tísnivou atmosféru, sahá spisovatel mimo jiné k islandskému folklóru. Hned v úvodu zazní příběh o Skimmim Špalíčkovi, zlověstné bytosti, která žije ve skalách poblíž lidských obydlí a kterou vidí jen malé děti. Motiv zla ukrytého v neživé přírodě a v živly zmítané, chaotické krajině, která stojí v protikladu k řádu a lidské civilizaci, se v románu vyskytne ještě několikrát. Jako hororový prvek funguje severská mytologie dokonale. Recenzent musí přiznat, že po vyprávění o Skimmim Špalíčkovi šel raději zkontrolovat, že je zamčeno, rozsvítil všechna světla v pokoji a zvažoval, zda má vůbec číst dál.

Planina je mimořádné dílo, které si zaslouží čtenářskou pozornost. Steinar Bragi napsal chytrý, promyšlený horor s uvěřitelnými postavami a gradujícím dějem. Knize Zlín i překladatelce Lucii Korecké za Planinu náleží veliká pochvala a nezbývá než doufat, že další Bragiho tituly budou brzy následovat.