Muž středního věku, okolím zpravidla uznávaný, ale nijak přehnaně bohatý. Pošťák, obchodní cestující, doživotní úředník, sběratel starého nábytku. Přísný sám na sebe i na své okolí, podléhající pravidlům a neměnným, trvalým řádům. Racionální, klidný, nevyčnívá z řady. Vdovec, ale není to podmínkou, může to být i starý mládenec a vlastně i osmiletá dívka, avšak s povahou starého mládence. Na nadpřirozeno v žádném případě nevěří. Vede obyčejný, téměř nudný život, ve kterém se dny nápadně podobají jeden druhému. A kdesi hluboko v jeho nitru, pod všemi slupkami, které tvoří civilizovaného člověka, se skrývá utkvělá myšlenka, posedlost, zárodek šílenství.

Tak by se dal charakterizovat typický hrdina sbírky noirových povídek Poslední vlak do Helsingøru (Last Train to Helsingør) dánské autorky Heidi Amsinck, kterou z angličtiny přeložila Ivana Dresia a vydalo nakladatelství Beta. Spisovatelka dlouhodobě žije ve Velké Británii, kde působila mimo jiné jako novinářka, a svou prvotinu napsala v angličtině i proto, že chtěla příběhy z rodného Dánska vyprávět své anglické rodině. Všech devatenáct povídek se odehrává v Kodani nebo blízkém okolí; dánská metropole a kouzlo jejích čtvrtí jsou (kromě tajemné atmosféry) tím hlavním motivem, který všechny příběhy spojuje. Bohužel je také třeba uvést, že v knize zůstalo hodně překlepů a nepřirozeně znějících vět: „Zavřel oči a vnímal, jak vlak jemně osciluje“ (s. 11) nebo „dalekohled (…) pro amatérského astronauta“ (s. 47).

Českému čtenáři může Poslední vlak do Helsingøru vzdáleně připomínat Draculova švagra od Miloslava Švandrlíka, obě knihy se velmi lehce čtou a obě naplno využívají všech pravidel a klišé klasického strašidelného příběhu. Povídka Popínavé růže od Heidi Amsinck je vlastně téměř doslovně Švandrlíkův Guláš, jen si místo vaření guláše dosaďte pěstování růží a místo tajné suroviny do receptu, kterou se stará paní chlubí, tajné hnojivo. Hlavní rozdíl je potom v přítomnosti, respektive absenci humoru: zatímco Švandrlíkovy povídky byly zpravidla černé komedie a nechyběla v nich nadsázka, Poslední vlak do Helsingøru je bez výjimky smrtelně vážný.

To je zároveň jeho hlavní slabinou; bez jistého nadhledu se povídky začínají opakovat a podobat jedna druhé. Autorka seznámí čtenáře s hlavní postavou, charakterizovanou výše, navodí tajemnou atmosféru, nechá postavu, aby jí její vnitřní posedlost přivodila zkázu (nebo aby přivodila zkázu někomu blízkému), a aniž by se čtenář dozvěděl víc a aniž by bylo tajemství alespoň poodhaleno, povídku ukončí. Atmosféru umí vybudovat skvěle, a ta je proto zajímavější než samotný děj, který někdy připomíná jen úvodní kapitolu románu, po které už bohužel nenásleduje kapitola druhá.

Nejlepší jsou proto ty příběhy, které z uvedeného schématu vybočují. Zdařilá povídka je Kufr, ve které výše zmíněnému sucharovi místo nadpřirozeného zásahu změní život záměna kufru, nebo Terminál o mladé ženě uvězněné ve vánici na kodaňském letišti. Z klasických strašidelných potom Muž nad schody, v němž hlavní hrdina pátrá po tajemném sousedovi, jehož pobledlá tvář je vidět za oknem ve vikýři na všech fotografiích domu za poslední století.

Poslední vlak do Helsingøru je příjemné, jednoduché čtení do tramvaje nebo na pláž. Je velmi čtivý, příběhy jsou svižné a mají spád, a když se čtenáři některý nelíbí, může zalistovat o pár stran dál a začít nějaký jiný. Zároveň ale nijak nepřekračují pravidla žánru a pointy nejsou příliš překvapivé. Komu někdy na skautském táboře před stezkou odvahy vyprávěli strašidelné historky, nejspíš je dokáže prokouknout.