Od českého vydání poslední Larssonovy Dívky, která kopla do vosího hnízda uplynulo už šest let, ale zájem o skandinávskou krimi stále neumdlévá. Hlad čtenářů po všem severském tak nutí nakladatele vydávat i tituly už kdysi v Česku vydané, hledat autory i ve Skandinávii právem zapomenuté a vrhnout se po každém dosud neznámém debutantovi. Seversky znějící jméno totiž na pultech knihkupců často znamená víc než literární kvalita. Jedním z těch nových a neokoukaných je Ingar Johnsrud (nar. 1974), norský novinář žijící v Oslu. Románem Vídeňské bratrstvo (Wienerbrorskapet, 2015) debutoval na domácí scéně a autorův severský původ otevřel knize dveře na světový trh, včetně toho českého.

Na okraji Osla došlo k hromadné vraždě; neznámí útočníci přepadli sídlo pochybné křesťanské sekty, několik jejích členů pobili, zbytek se ztratil neznámo kam, snad je útočníci unesli, těžko říct. Stopy ukazují na norské islámské fundamentalisty. Když vyjde najevo, že jednou ze zmizelých je i dcera vlivné političky, dostane se případ do centra mediální pozornosti. Vyšetřování dostává na starost Fredrik Beier, zasmušilý policista s temnou osobní minulostí a skeptickým pohledem na svět a svou úlohu v něm. Asistuje mu Kafa Ikbál, agentka arabského původu se specializací na islámský terorismus. Zatímco si Fredrik cení „staré dobré policejní práce“ a zažitých postupů, Kafa je mladá, bystrá a schopná improvizace.

Právě na vztahu Fredrika a Kafy román do značné míry stojí a je zajímavé sledovat, jak se postupně vyvíjí jejich spolupráce a vzájemná důvěra. Případ totiž brzy přeroste všechna očekávání: vyvstanou souvislosti s jinými, téměř zapomenutými zločiny a událostmi, které se odehrály v Norsku za 2. světové války. Fredrik a Kafa tváří v tvář obtížnému úkolu vytvoří dobře sehraný tým, bok po boku se střetnou nejen s nejasnými indiciemi, ale i s démonickým zabijákem bez tváře.

Nutno však říci, že se Vídeňské bratrstvo nečte snadno. Hlavní dějová linka se topí v opakujících se popisech prostředí, v množství nerozlišitelných, nedostatečně charakterizovaných postav a ve zbytných epizodách. Drobné detaily v popisu místa činu nebo ve výpovědích svědků, které se ukážou být podstatnými o několik set stran později, se tak ztrácejí v kvantu informací. Místo aby na konci knihy žasnul, jak do sebe všechno pěkně zapadá, pokrčí čtenář rezignovaně rameny; na nic z toho si nevzpomíná, ale když autor tvrdí, že to někdy zmínil, tak to asi bude pravda… Detektivní zápletku navíc kazí válečné retrospektivy: čtenář se z nich příliš brzy dozvídá, které stopy mají jen zmást a které jsou podstatné.

Kromě toho trpí román rozkolísaným stylem. Do jinak civilního, strohého vyprávění se tu a tam vloudí věta, která působí naprosto nepatřičně. Jako kdyby si autor občas vzpomněl, že vlastně píše drsnou severskou detektivku a občas musí „přitvrdit“. Například: „Zase hovno. Fredrik se sklonil, navlékl si na ruku černý sáček a teď jej zase obrátil naruby. Psí hovínko v ruce hřálo. Měl z něj zhruba stejný pocit jako ze včerejšího výslechu.“ Nebo: „Sekty a bývalí členové. Jedno bez druhého se vyskytuje málokdy. Je to jako se sexem a svěděním, napadlo Fredrika.“ Nebo: „Nábytek byl cítit skořicí a nasládlými dámskými větry.“ Poslední zmíněnou větu si recenzent musel přečíst třikrát, než uvěřil, že ho nešálí zrak.

Vídeňské bratrstvo ve čtenáři zanechá rozpačitý dojem. Jako detektivka moc nefunguje, těch několik sympatických akčních scén skřípá z hlediska uvěřitelnosti a osobní život vyšetřovatelů je jedno velké klišé. Opravdu si musejí být všichni severští vyšetřovatelé podobní jako vejce vejci? Abychom však Hostu nekřivdili: letos už vydal mnohem lepší detektivky, například Posledního poutníka od Garda Sveena. Ten Vídeňské bratrstvo ve všech ohledech překonává.