Představujete si Oslo jako poklidné město se zastřiženými živými plůtky a babičkami venčícími psy u břehu fjordu? Omyl. V díle rodáka z norského hlavního města Jo Nesbøho se Gotham City zdá být proti Oslu oázou klidu a míru. Drogy v ulicích, nájemní vrazi, obchod se ženami, účtování mezi gangy, zhýralí politici, posedlí sexem a mocí, mrtvola tajného agenta vyplavená z moře u budovy opery, žebráci a koktavý chlápek s upilovanou brokovnicí pod kabátem. Naštěstí má i Oslo svého Bruce Wayna: když je nejhůř, zavolá se do Hongkongu a přiletí Harry Hole. Bývalý policista, postrach zločinců a nevyléčitelný alkoholik se srdcem rozlámaným na drobné úlomky. Od okamžiku, kdy Harryho letadlo dosedne na ranvej, je jen otázkou času, než ten křehký drsňák, vyzbrojený hlavně sarkastickými hláškami, nočními můrami a buldočí zarputilostí, udělá z drogového podsvětí kůlničku na dříví.

Devátá „holovka“ Přízrak (Gjenferd) norského spisovatele Jo Nesbøho vyšla v Norsku v roce 2011 a letos v říjnu na Velký knižní čtvrtek ji v Česku uvádí Kniha Zlín, které tak po na jaře vydané Července do definitivního zkompletování příběhů Harryho Holea schází jen poměrně čerstvá Policie z roku 2013. Vzhledem ke zjevnému komerčnímu úspěchu se jí jistě dočkáme nejpozději na jaře, až budou mít fanoušci Přízrak přečtený. Když přitom okolo roku 2000 vydalo prvních několik Nesbøho knih nakladatelství MOBA, žádný dramatický úspěch se nekonal. Důvod je prostý: Stieg Larsson napsal své Milénium o několik let později, a než tak učinil, stála skandinávská krimi stranou zájmu.

Od předcházejícího Levharta uplynuly tři roky a zestárly i literární postavy: Harryho nevlastní syn Oleg se změnil z nevinného kloučka v mladého muže. Pod vlivem kamaráda-kriminálníka se ale dostal k drogám a sešel na scestí, je podezřelý z vraždy. Drogy a neukojitelná touha po nich v knize představují příčinu všeho zla, a jako by paleta skutečných drog nestačila, přidal si Nesbø ještě Drogu s velkým D, „violin“. Návykovější a opojnější než heroin, a co víc, čistě syntetický. K výrobě není potřeba „pomoc od přírody ani z Afghánistánu“, Norsko se tak může přes noc stát z dovozce vývozcem. Hlavním Harryho protihráčem je šéf podsvětí známý jako Dubajec, jehož dealeři v dresech Arsenalu ovládají větší část města. Fanouška českého fotbalu jistě nepotěší, že na rozdíl od van Persieho, Fàbregase nebo Aršavina se jméno Tomáše Rosického na dresu žádného Dubajcova dealera nevyskytuje.

Kniha sestává ze dvou propletených dějových linií: první sleduje Harryho Holea v er-formě, druhá je vyprávěna v ich-formě zavražděným mladíkem. Nutno říci, že první část je výrazně lepší než druhá, v níž ke čtenáři promlouvá oběť vraždy v okamžiku své smrti coby přízrak vznášející se nad chladnoucím tělem, na který odkazuje samotný titul. Bohužel se však jedná o monolog dosti otravný, na první pohled zatajující klíčová fakta, abychom se podstatné dozvěděli až v pravý čas, tedy až na ně přijde Harry Hole. Mix teenagerovské mluvy, argotu a jisté melodramatičnosti navíc i přes skvělý výkon překladatelky Kateřiny Krištůfkové místy zavání trapností. Pochvalu za překlad si zaslouží adjektivum „svinecký“, které mladík ve svém vyjadřování používá; myslím, že ve věkové kategorii 14–17 let má reálnou šanci stát se na několik týdnů módním výrazem.

„Ibsen neodpověděl. Jenže já jsem to v tu chvíli uviděl. To, čeho chtěl dosáhnout. Viděl jsem to, jak tam tak stál se svojí koňskou nohou a s vytrčeným bokem. Viděl jsem to v odlesku jeho zpocenýho lesklýho čela pod řídkejma vlasama. Brejle se mu odmlžily a v pohledu měl stejnou záři jako tuhle v Kapitánský ulici. Náhrada škody, tati. Chce náhradu škody. Náhradu škody za všechno, čeho se mu nedostávalo: za respekt, lásku, obdiv, přijetí, všechny ty věci, o kterých se tvrdí, že se nedají koupit. Ale samozřejmě že dají. Jenomže za peníze, ne za nějakej svineckej soucit. Že je to tak, tati? Život ti leccos dluží, a když ti to nenadělí, musíš si to vyžádat, musíš bejt sakra sám sobě vymahačem dluhů. A jestli se za tohle budem smažit v pekle, bude v nebi dost prázdno.“

V linii Harryho Holea, která naštěstí převažuje, naproti tomu Nesbø naplno předvádí své vypravěčské mistrovství. Oproti temnému Levhartovi se navíc nebere tak vážně: akce je o něco méně uvěřitelná, ale o to zábavnější. Asi jako čtvrtý díl Mission Impossible, ujeté, nepravděpodobné, trochu pokleslé, a přitom strhující a ukrutně napínavé. Nebo jako Dan Brown zamlada, v Andělech a démonech. Harry střílí, rozdává rány pěstí, pije Jim Beam, skáče z okna, topí se, potýká se se sibiřským nájemným vrahem a mezitím trousí chandlerovské hlášky, které by se daly tesat do kamene.

Samozřejmě, každý si najde i scénu, která mu bude připadat vyloženě hloupá. Já na takovou narazil, když jsem se v Přízraku dočetl o chlápkovi, kterému omylem provrtali vrtačkou hlavu, když se opíral zátylkem o stěnu. Pak je nejlepší na chvíli přivřít obě oči a nechat se dál unášet proudem vyprávění. Přízrakem sice v kavárně neokouzlíte studentku filozofické fakulty a občas se budete stydět, že se vám ta knížka docela líbí, ale přečtete ji jedním dechem a budete se skvěle bavit.