Norský autor Jo Nesbø, světově známý především díky sérii o vyšetřovateli Harry Holeovi, využil loňského pandemického lockdownu k sepsání své první povídkové sbírky. Podle ústředního motivu, který různou silou rezonuje ve všech sedmi příbězích, dostala název Žárlivost a jiné povídky (Sjalusimannen og andre fortellinger). Na podzim letošního roku ji vydala Kniha Zlín a už teď není pochyb, že se útlá sbírka zařadí mezi nejprodávanější tituly letošních Vánoc, stejně jako se to podařilo loňskému Království.

Forma krátkých příběhů Nesbømu rozvázala ruce; rychle střídá různá prostředí počínaje řeckým ostrovem, odříznutým rozbouřenými vodami od pevniny, a konče popelářským vozem v ulicích nočního Osla. Jednotícím prvkem je potom násilný čin – dokonaný, plánovaný nebo jen zdánlivý, někdy ve třetí osobě z pohledu vyšetřovatele, jindy samotného vraha, nebo dokonce jeho oběti. Míchání prostředí Nesbømu jde, na své si přijdou fanoušci obvyklých za vlasy přitažených statistik a kuriozit i záměrně přehnaného, lehce komiksového stylu vyprávění:

„Řecko je zemí s nízkým počtem vražd. Natolik nízkým, až se leckdo ptá, jak je to v zemi postižené krizí, kde panuje vysoká nezaměstnanost, korupce a sociální nepokoje, vůbec možné. Vtipná odpověď zní, že Řekové než aby zabili toho, koho nenávidí, raději ho nechají dál žít v Řecku. Jiná říká, že nemáme organizovaný zločin, protože nejsme schopní se zorganizovat. Zato máme samozřejmě horkou krev. Páchají se tu zločiny v afektu. A právě mě povolávají na místo, jestliže existuje podezření, že by motivem vraždy mohla být žárlivost. Povídá se o mně, že žárlivost cítím na sto honů. To je samozřejmě omyl. Žárlivost nemá žádnou zvláštní vůni, barvu ani zvuk. Zato má svůj příběh. A právě díky tomu, že naslouchám onomu příběhu, naslouchám slovům i mlčení, dokážu posoudit, jestli sedím proti zoufalému, raněnému zvířeti. Naslouchám – a hned vím. Vím, protože naslouchám sobě, Nikosi Ballimu. Vím, protože jsem sám takové raněné zvíře.“

Celkový dojem z knihy je však spíše rozpačitý. Nesbø sice s řemeslnou zručností míchá ingredience, které se osvědčily v románové sérii, v sevřeném tvaru povídky ale nemají stejný účinek a bohužel někdy vyznívají ploše. Na pečlivé rozmisťování náznaků a drobných zmínek, které se ve finále setkají v jednom velkém rozuzlení, neposkytuje povídka tolik prostoru, a připravované zvraty jsou tak průhlednější a předvídatelnější. Kdo je zvyklý na Nesbøho romány a nehraje s ním jeho hru na kočku a myš poprvé, nejspíš u většiny povídek ono velké odhalení prokoukne dřív, než bylo zamýšleno. Do značné míry za to může i sama titulní žárlivost jako společné téma většiny příběhů; tím, že autor prozradil pravděpodobný motiv, zúžil oblast pátrání, a čtenáři tak automaticky získávají náskok před literárními vyšetřovateli.

Nejlépe proto dopadají ty povídky, ve kterých odhalení tajemství a dopadení vraha nehraje tak zásadní roli. Skvělý a ostře vypointovaný je hned úvodní Londýn, sestávající z jediného dlouhého dialogu na palubě letadla, ve kterém se osamělá žena svěří svému spolucestujícímu se záměrem spáchat sebevraždu.

Pozoruhodný (a snad i nepřiznaně autobiografický) je i Odd, vyprávění o spisovateli Oddu Rimmenovi, který chce vybočit ze své žánrové škatulky a napsat konečně jiný, velký román, který se nebude podbízet lacinými erotickými scénami. Možná jím popudí své fanoušky a nenaplní jejich očekávání, ale bude si díky němu moci snáz vážit sám sebe.

Naproti tomu Přiznání, Náušnice, Odpad a nakonec i titulní Žárlivost, odehrávající se pro Nesbøho netypicky mezi lezci na skalách řeckého ostrova Kalymnos, zůstávají pod autorovým průměrem. Žárlivosti by možná prospělo rozvedení do samostatného románu, sama o sobě ostatně tvoří skoro polovinu sbírky a má nejblíž autorově obvyklé tvorbě, a to včetně akčních scén, které se jinak ve zbylých povídkách prakticky nevyskytují.

Nesbø tak se svou sbírkou zůstal kdesi na půli cesty. Svůj zavedený žánr stejně jako jeho literární alter ego Odd Rimmen opustit nedokázal, a přece svými povídkami skalní fanoušky možná zklame.