„Dokázal však jeho pohledu čelit jen pět vteřin, potom se musel odvrátit. Protože to, co v něm uviděl, bylo chladnější a prázdnější než smrt a nicota. Bylo to zatracení. Slib, že jsi měl duši a že ti bude odebrána.“

Vítejte zpátky v nádherném světě, kde je zlo černější než noc a dobro se zdá být sice o pár odstínů světlejší, ale vlastně taky černé. Kde je zapalovač, který vypadá jako pistole, skutečně pistole. Kde se heroin do vězení pašuje v bibli s vyříznutými stránkami. Kde se po ulicích potácejí figurky jako z béčkového komiksu: kněz-hříšník, zkorumpovaný náměstek ředitele věznice s Porsche Cayenne zaparkovaným u brány, drogový baron – napůl přeoperovaný litevský transvestita, krásná a naivní dívka pracující v ubytovně pro závisláky, tajemný mstitel na cestě za odplatou, postarší vyšetřovatel s démony v těle a jizvami na duši a padouch tak děsivý, že se před ním strachem potí i ti, kteří se jinak kvůli vrozené genetické vadě nikdy nepotí. Vítejte v Oslu dvacátého prvního století, jak ho vidí norský spisovatel Jo Nesbø.

Bývalý burzovní makléř a rockový kytarista se pustil do psaní knih v roce 1997 a už se svou prvotinou Netopýr (Flaggermusmannen) se zařadil mezi nejúspěšnější skandinávské autory. V knižní sérii, kterou Netopýrem zahájil, pokračoval až do roku 2013, kdy vyšla desátá a zatím poslední Policie (Politi). V přestávkách napsal ještě několik izolovaných děl, které s hlavní sérií pojí pouze norské hlavní město Oslo coby temné semeniště zločinu a násilí. V Česku ho již několik let uvádí Kniha Zlín ve spolupráci s překladatelkou Kateřinou Krištůfkovou. Na jaře se čtenáři dočkali zatím poslední části hlavní série Policie, po ní následovaly dvě samostatné knihy. V červnu to byla Krev na sněhu (Blod på snø), kterou napsal pod pseudonymem Tom Johansen, a letos v říjnu do Česka dorazí Syn (Sønnen), v Norsku vydaný v roce 2014.

V Oslu řádí gang drogových dealerů a nájemných zabijáků, které zpovzdálí řídí záhadný arcipadouch zvaný Dvojče. Ve vězení si mezitím odpykává trest za několikanásobnou vraždu mladík jménem Sonny. Zločiny, za které je souzen, ale nespáchal; je profesionálním obětním beránkem a svou svobodu směňuje za do cely pašovaný heroin. Jednoho dne však uprchne a skutečným vrahům se jednomu po druhém začne mstít. Syn tak v mnohém připomíná povedený Přízrak: prostředí organizovaného zločinu, čtvrť Kvadratura, soupeření osloské policie a státní kriminálky. A v neposlední řadě v tom, že se nejedná o klasickou detektivku, ale o plnohodnotný akční thriller: každému je jasné, kdo tu koho zabíjí, a více prostoru než malé šedé buňky dostanou zbraně, vězeňským nožem počínaje a samopalem Uzi konče.

Nesbøho věrný fanoušek při úvodní zmínce o vnitřně rozervaném policistovi jistě zbystřil. Vrátil se snad na scénu vyšetřovatel Harry Hole, hlavní hrdina Nesbøho předchozích deseti románů? V Synovi se přece neměl vyskytovat, ne? Taky se nevyskytuje. Tedy… ano, vyskytuje, jen se mu z nějakého důvodu neříká Harry Hole, ale Šimon Kéfas. Hazardní hráč, drsňák, který kašle na pravidla, bezhlavě zamilovaný do ženy, kterou ztrácí, a uvnitř zoufale křehký. Věk tedy nesedí, to se musí uznat: Šimon Kéfas se pomalu chystá do penze, zatímco Harrymu v poslední Policii teprve táhne na padesátku. Jinak ale jako kdyby Šimon Harrymu z oka vypadl.

Že se Nesbøho vyšetřovatelé jeden druhému podobají, lze snadno vysvětlit. V Nesbøho světě totiž vyšetřovatel zkrátka jako Šimon nebo Harry vypadat musí, neboť tak velí žánrové klišé a každý jiný charakter by se od něj vzdaloval. V případě norského spisovatele totiž klišé není stylistický nedostatek, nýbrž stylistický prostředek: Jo Nesbø své postavy záměrně charakterizuje schematicky a předvídatelně. Obsazuje svými postavami konkrétní literární typy – bezskrupulózní politik, sadistický gangster, nadějná mladá policistka, stárnoucí vyšetřovatel, žena-anděl. Nejsou snad Marta ze Syna a ošetřovatelka Helena z Červenky jedna a tatáž osoba? S každou další knihou je jasnější a jasnější, že tak Nesbø činí zcela vědomě a s chladnou hlavou. Občas si totiž vystřelí i sám ze sebe. Například když jeden z mafiánů hovoří s ukrajinským přízvukem, přestože z Ukrajiny nepochází. Mluví tak, protože mají oba se spisovatelem dojem, že by tak mluvit měl.

Pokud některá z Nesbøho posledních vydaných knih reprezentuje celou jeho tvorbu, pak je to právě Syn. Drsný chlapský svět, vynalézavé násilí, přehnané emoce, dialogy i samotné vyprávění, postavy charakterizované jen několika význačnými rysy, sarkasmus, vodění čtenáře za nos pomocí nejednoznačných vět, odkazy na filmová a hudební díla (Men in Black, Depeche Mode, Wagnerovy opery…) a za vlasy přitažená akce. To všechno už však fanoušek od Nesbøho očekává, a může proto zůstat trochu zklamán, že autor k obvyklým atributům nedokázal nic nového přidat. Na druhou stranu Nesbø opět předvádí, že patří mezi prvotřídní vypravěče a ve svém žánru představuje naprostou špičku. Děj Syna ani na okamžik neztratí spád, čte se jedním dechem a kniha jednoznačně patří mezi autorův nadprůměr. Závěrečné rozuzlení z hlediska uvěřitelnosti jako obvykle neobstojí, tedy alespoň v reálném světě by neobstálo. V Nesbøho Oslu však platí jiná pravidla a vyčítat autorovi nepravděpodobnou zápletku by bylo stejně pošetilé jako zavrhnout Harryho Pottera, protože kouzla a čáry neexistují. Nesbø netouží být uvěřitelný a nemá ambice psát velkou, důstojnou literaturu. On chce balancovat na pomezí braku, chce napínat, chce bavit. A to umí skvěle. Kdo s norským autorem ještě neměl tu čest, pro toho je Syn ideální první příležitost k seznámení. A fanouškovi zvyklému na Harryho Holea bude k naprosté spokojenosti chybět jenom puška Märklin.