Patnáctiletý Caspian žije sám se svou pološílenou matkou na předměstí Stockholmu a neví si rady s vlastním životem. Se spolužáky tráví čas poflakováním se po ulicích, vybíráním drobných z parkovacích automatů a pitím laciného alkoholu v opuštěných garážích. Prodírá se bez opory rodičů oním nešťastným obdobím, kdy je všechno dětské už zoufale trapné, všechno dospělé ještě daleko a kdy mají v partě hlavní slovo ti nejhlasitější, nejnestoudnější a zpravidla také nejhloupější. A tak se Caspian směje vtipům spolu s ostatními a účastní se nesmyslných rvaček, jen aby nevybočil z kolektivu. Citlivější, mírnější část své povahy, která tu a tam probleskne, se snaží všelijak maskovat a potlačovat. Chtěl by jít na gymnázium, ale bojí se to přiznat, aby nebyl pro smích.

Švédský spisovatel Hassan Loo Sattarvandi zná předměstí Hagalund, ve kterém se román Stav obležení (Belägring) odehrává, velmi dobře z vlastní zkušenosti. Spolu s rodiči tam coby tříletý chlapec doputoval z Íránu v roce 1978 a ve Stockholmu už zůstal. Čtvrť Hagalund se stala kulisou i pro Sattarvandiho předchozí román Still z roku 2008, který česky zatím nevyšel a kterému Stav obležení z roku 2011 dějově o patnáct let předchází. Do hlavního hrdiny Stavu obležení tak autor promítl celou řadu detailů z vlastního života. Konkrétní datum v knize sice nezazní, ale postavy ještě telefonují z budky a poflakování probíhá ve skutečném světě, nikoli ve virtuální realitě sociálních sítí, což by odpovídalo začátku devadesátých let, kdy pubertou v Hagalundu procházel sám spisovatel.

Hlavní hrdina Caspian vypráví komusi do telefonu, co zažil během posledních dvaceti čtyř hodin. Ten někdo na druhé straně linky je možná hrdinův kamarád, možná dokonce sám autor, těžko říct. Čtenář se bohužel jen těžko smiřuje s tím, že to, co čte, někdo skutečně říká nahlas do sluchátka. Klasická ich-forma totiž snese výrazně víc než přímá řeč. Jisté události by nikdo nevyprávěl do telefonu tak jako Caspian. Příkladem budiž scéna alkoholového opojení, kterou nelíčí s odstupem už střízlivého člověka, ale s roztříštěným, zamlženým vědomím, v jednom nekonečném souvětí, jako kdyby byl opilý i během telefonátu. Nepravděpodobné je také zatajování klíčových informací: několikrát zmíní, že je celý od krve, že se stalo cosi strašného a že dole na sídlišti blikají policejní majáčky. Opravdu by ale tajemný posluchač vydržel dobrých šest hodin, než Caspian dopodrobna rozebere všechny své pocity a nálady, aniž by ho jedinkrát přerušil s dotazem, co se sakra stalo?

Caspian v dlouhém monologu především obhajuje vlastní jednání a snaží se tišit výčitky svědomí. Je si vědom své slabosti a ubohosti a dobře ví, že plýtvá časem a talentem ve společnosti pochybných kamarádů, kterými tajně pohrdá, ale kterým nakonec vždycky podlehne. Chtěl by být pochopen, politován. Pro čtenáře však není snadné se s ním ztotožnit a chápat ho, stejně jako je nemožné litovat hrdinu Mechanického pomeranče nebo hlavního antagonistu v Pánovi much. Přestože se potýká s celou řadou objektivních těžkostí, rozvrácenou rodinou počínaje a tlakem okolí konče, v klíčových momentech dostává Caspian možnost volby. Skoro vždycky pak volí nesprávně, a někdy dokonce se zlým úmyslem. I když by moc chtěl mezi čtyřma očima říct spolužačce něco hezkého, dokáže ze sebe vypravit jenom: „Na co sakra civíš?“ O svém dominantním kamarádovi Gustovi si na jednu stranu nemyslí nic dobrého, na druhou stranu ho ale nedokáže odmítnout a nechá se znovu a znovu zatahovat do problémů.

Popisovaných dvacet čtyři hodin je vzorkem Caspianova života: cesta do školy, vyučování, školní jídelna, rvačka, odpoledne u matky, chlast, nuda večer na sídlišti… Jednotlivá prostředí a události však dohromady netvoří žádný souvislý děj; jde spíš o typický průběh Caspianova dne. Jedna momentka nijak nevyplývá z druhé, přestože by se Caspian ve svých myšlenkách rád nějaké souvislosti dopátral. Tragické finále rovněž není logickým vyústěním předchozího nebo činů hlavního hrdiny, ale spíš nešťastná rána osudu. Nehoda, která by s trochou smůly mohla potkat každého, i kdyby vedl sebelepší život v sebelepším prostředí.

Pochvalu za překlad si zaslouží David Pišvejc. Proud vědomí působí v češtině velmi autenticky a nestrojeně. Vulgarismy, pubertální patos, rádoby osudovost a teenagerovská užvaněnost, když se vypravěč probírá svým nitrem, jsou citlivě vyvážené a výsledek se čte jedním dechem. A to i v pasážích, kde se dohromady vůbec nic neděje:

„Jo, takhle jsem to zamejšlel, že dokouřím a půjdu domů a že celej ten den hodím za hlavu, zapomenu na něj, zadupu ho a budu doufat, že zejtřek se vyvede líp. Většinou to tak je. Soboty jsou vždycky veselejší než jiný dny a vždycky se cejtím líp, skoro jako by ten den byl mimo veškerý moje vnímání, a občas mi připadá, že všechno je natolik super, až jsem téměř spokojenej. O sobotách jsem téměř spokojenej, ale pak v neděli se ten humus zase vrací. Vrací se ráno a někdy uplyne celá neděle a já si říkám, proč je mi tak divně, až mi dojde, že sobota je v hajzlu, je tu neděle a… A? Já nevím, prostě to tak je, je tu neděle a? Prostě je tu a tak to je, není k tomu co dodat. Je to můj víkend, vysvobození, a pak se najednou musím vrátit. Když mám fakt smůlu, tak se vzbudím uprostřed noci a mám depku jen z toho, že je neděle, a vím, že to bude ještě horší, až přijde pondělí.“

Román Stav obležení je čtivým výletem na jedno stockholmské předměstí očima psychologicky uvěřitelného hrdiny. Zaujme jazykem a postavami, schází mu však dramatický oblouk. Výsledkem je konstatování, že dospívání je zatraceně těžké životní období a dvojnásob ve špatné společnosti. To ale čtenář nejspíš tušil už od první stránky.