Komisaře kriminální policie Connyho Sjöberga jednoho nevlídného rána postaví před chladnokrevně provedenou, brutální vraždu. Na manželské posteli vedle sebe leží matka a její dvě děti, vypadají, jako by spaly, ale nespí. Matrace pod nimi je nasáklá krví. Co může člověka vést k vraždě dvou nevinných dětí? Jak si mrtvá filipínská uklízečka Catherine prací načerno vydělala na byt za dva miliony? Kdo chodil pro děti do školky, když ne Catherinin manžel? A kam se sakra poděl Sjöbergův kolega Einar? Hm, tohle vypadá na po čertech zapeklitý případ. Jak už tomu navíc v žánru bývá, netrápí komisaře Sjöberga jen trojnásobná vražda. V noci se mu totiž poslední dobou opakuje stále tentýž strašidelný sen a matka se s ním nechce bavit o rodinné minulosti, jež se zdá být velice, velice temná.

Kniha Vyssan lull (Spi, děťátko, spi) od švédské spisovatelky Carin Gerhardsenové vás bohužel ničím nepřekvapí a za týden si na ni už ani nevzpomenete. Ústředním motivem románu je vina. Vina, která se za člověkem táhne jako dlouhý černý stín a před kterou není úniku. Kdysi došlo k tragédii a trojnásobná vražda představuje jeden z jejích posledních dozvuků. Nečekejte však žádnou jazykovou invenci, napínavou akci ani detailnější prokreslení postav. Komisaře Sjöberga ještě s jistým úsilím od ostatních odlišíte, zbytek vyšetřovatelů vám ale pravděpodobně splyne do jednolitého bloku zaměnitelných švédských jmen. V detektivce by ale o postavy mělo jít v první řadě; čtenářský zážitek se rodí ve chvíli, kdy čtenář zapomene, že drží v ruce knihu, a na okamžik začne myslet a prožívat emoce spolu s hrdinou. Jen díky hlavním protagonistům se stal televizní Sherlock kultovním dílem; a nebýt Cormorana Strikea a Robin Ellacotové, nesklidila by J. K. Rowlingová zaslouženou chválu za Volání kukačky (The Cockoo’s Calling).

Nakladatelství Vyšehrad první díl takzvané Hammarbyjské série, román Perníková chaloupka (Pepparkakshuset), vydalo minulý rok na jaře, na podzim následovalo pokračování Máma, táta, děti (Mamma, pappa, barn), a Spi, děťátko, spi je tak už třetí knihou švédské autorky. Carin Gerhardsenová vystudovala matematiku a je prý fanynkou rébusů a logických hříček. Spi, děťátko, spi se takovému sudoku do značné míry podobá, jeho věty jsou chladné, strohé a neosobní a za chvíli začnou nudit. Na prvních stranách se přitom ještě cosi děje, čtenář je vraždou zaujat a těší se, co bude dál. Jeho pozornost ovšem s každou další stranou slábne, děj se potácí odnikud nikam, následuje obligátní návštěva blázince a čtenáři se klíží oči. Před spánkem ho zachrání až některá z vět, kterou si bude muset přečíst dvakrát nebo třikrát, než uvěří tomu, že ji spisovatelka Carin Gerhardsenová opravdu napsala a nejspíš i myslela vážně. 

Například když se o policistce Petře Westmanové dozvíme, že jí není příjemná práce ve dvojici s kolegou Hamádem. Petra si je totiž víceméně jistá, že to byl Hamád, kdo ji jednoho večera v baru opil, odvlekl do sklepa, zdrogoval a spolu s jedním zvrhlíkem znásilnil. A nakonec zveřejnil video z onoho večera na pornografickém serveru. „Petra si Hamáda držela od těla, snažila se k němu chovat neutrálně a věcně,“ říká nám spisovatelka, jako by se nechumelilo. Na místě Petry Westmanové bych nejspíš popřemýšlel i o změně zaměstnavatele nebo trestním oznámení, ale to by asi byla přehnaná reakce? .

Podobných záseků napočítáte na dvě stě padesáti stranách několik a o poslední se bohužel postarala překladatelka, která se vám v samotném závěru snaží namluvit, že slova „prase“ a „polda“ znějí tak podobně, že se postava mohla přeslechnout. Anebo mi něco uniklo; na oné stránce hrdina Sjöberg dlouze přemýšlí nad jistou dětskou říkankou, která v češtině nedává smysl ani po důkladném prostudování, a můžete jen hádat, jestli ve švédštině nějaký smysl dávala. .

Zkrátka a dobře je kniha Spi, děťátko, spi vydolovaná ze dna šuplíku, a kdyby nebylo současné mánie kolem skandinávských krimi románů, do Česka by nikdy nedorazila. Na závěr perlička: u standardních obdivných výkřiků na zadní straně přebalu není novátorsky uveden autor citátu. Když se tedy čtenář dočte: „Ano, Carin je skvělá. Právě teď je pro mě přední spisovatelkou detektivek,“ jímá ho silné podezření, že slova nejspíš pronesl těsně před vydáním knihy sám pan nakladatel.