Gotland se nachází v Baltském moři, východně od jižního cípu Švédska. Se svými třemi tisíci kilometry čtverečními je největším švédským ostrovem. Studené moře, útesy, racci, jednopatrové dřevěné domky, ovčí farmy, rybáři. Spisovatelka a novinářka Mari Jungstedtová má k ostrovu silný citový vztah, pravidelně sem jezdívá na prázdniny a každý rok napíše jeden kriminální román, který zasadí do gotlandských kulis. V létě 2008 vznikl Den mörka ängeln (Temný anděl), šestý díl série, kterou u nás poprvé představila v roce 2012 Kniha Zlín románem Neviditelný (Den du inte ser). Hlavním pojítkem všech šesti knih již vydaných a dalších minimálně pěti, které na svůj český překlad teprve čekají, jsou postavy vyšetřovatele Anderse Knutase a novináře Johana Berga.

Největší gotlandské město žije otevřením nového kongresového centra; každý, kdo na ostrově něco znamená, se účastní okázalé kolaudační slavnosti, nechybí ani detektiv Anders Knutas. V průběhu večera dojde ke zločinu. Následujícího rána je v suterénu budovy nalezeno bezvládné tělo patřící Viktoru Algårdovi, který kolaudaci organizoval. Někdo ho otrávil kyanidem. Lidé říkají, že Viktor měl tajnou milenku, připouští to i jeho nepříliš zdrcená manželka. Jiní hledají spojitost s nedávnou násilnou smrtí chlapce, ke které snad Viktor nepřímo dopomohl…

Čtenáři se bohužel mnoho prostoru pro spekulace nedostane; na rozdíl od kriminalistů má k dispozici zvláštní kapitoly, ve kterých jsou mu důležité informace jaksi bokem sděleny a motivy důkladně osvětleny v první osobě z pohledu jedné klíčové postavy. Autorka se zřejmě snažila vyhnout dlouhé „vyprávěcí“ kapitole v závěru knihy, a raději proto servíruje minulost postavy v pravidelných retrospektivách. Snažení kriminalistů v očividně slepých uličkách tak místy působí stejně nudně jako šedivé nebe nad Baltem.

Zmíněné retrospektivy na druhou stranu patří k tomu lepšímu, co může Temný anděl nabídnout. Na rozdíl od dosti plochého detektiva Knutase a pro tento díl zcela zbytečného novináře Berga je hlavní ženská hrdinka z flashbacků živá a psychologicky věrohodná. Mari Jungstedtové se podařilo přesvědčivě vylíčit ženu středního věku, která kvůli kombinaci mučivé sebelítosti, depresivního pohledu na svět, nevděku a nedostatku empatie devastuje osudy svých dětí a lidí ve svém okolí. Zanechává je frustrované, bez radosti ze života, neschopné navázat citové vztahy… Takový „emoční upír“ by si zasloužil mnohem více prostoru a přežil by i bez obligátního krimi rámce. Škoda, autorka se měla raději pustit do klasického psychologického románu.

„Představ si, co mi řekl, své vlastní matce! Vůbec to nemůžu pochopit. Byla jsem u něj na návštěvě, seděli jsme u večeře a já ho požádala o kyselé okurky. A víš, co mi řekl? Že jsou v ledničce! No chápeš? Musela jsem vstát a jít si je sama najít do ledničky! Takhle bych se já ke své matce nikdy v životě nezachovala! Nebo jsem požádala tvou sestru, aby mi vrátila ten koberec, který jsem jí dala, protože teď, když mám nově vymalováno, by se mi pěkně hodil do obýváku. Ale ona se naštvala a řekla, že ho přece dostala. Panebože, kolik já toho pro ni udělala, a tohle je vděk?“

Coby detektivka však Temný anděl neoslní: nijak nevyčnívá z běžného severského průměru a Mari Jungstedtová zůstává jen jednou z mnoha a mnoha nevýrazných skandinávských autorů bez osobitějšího literárního projevu; podle stylu ji neodlišíte od Carin Gerhardsenové, Håkana Nessera nebo třeba Thomase Engera. Nečekejte skoro žádnou akci, komické vsuvky nebo temnou atmosféru; Mari Jungstedtová vám chladně a s rozmyslem sdělí všechna fakta, vy to pochopíte, o chvíli později to pochopí gotlandská kriminálka a následuje konec knihy.

Dokáži si představit, že se Temný anděl jednou objeví coby x-tý díl nějaké dlouhé televizní série. Diváci ho nejspíš zhlédnou, protože zrovna poběží v televizi, nikoho by ale nenapadlo zaplatit nějaké peníze a zajít na něj do kina. Knížka si zaslouží podobný osud. Pokud ji najdete v hotelové knihovničce na letní dovolené, klidně v ní zalistujte, ale máte-li nutkání jít do knihkupectví a za něco platit, investujte své peníze jinam. Třeba do Joa Nesbøho a Přízraku, ať zbytečně neopouštíme Knihu Zlín.