Vydávání díla Vladimira Nabokova se nakladatelství Paseka ujalo před pár lety. Jednotně graficky řešená řada kdysi odstartovala autorovými memoáry Promluv, paměti v nakladatelství H+H, odkud ji překladatel Pavel Dominik, stojící za celým projektem, přenesl právě do Paseky. Zde vydal překlad Pnina a nyní i román Ve znamení levobočka. Řekl-li jsem, že je to projekt překladatele Pavla Dominika, bylo tím řečeno už mnohé. Patří k nejužší špičce českých překladatelů - nejenom současných - a jeho jméno samo je zárukou kvality. Navíc je s Nabokovem "spřízněn volbou", hluboce mu rozumí výrazově i intelektuálně a na překladech je to znát. To platí i o zatím posledním dílu řady, který obsáhlým a promyšleným doslovem doprovodil Michal Sýkora.

Ve znamení levobočka je román po všech stránkách pozoruhodný. V celku Nabokovovy tvorby zaujímá zvláštní místo, protože je to první román, který autor napsal v Americe (byť nikoli první, který napsal anglicky). Z větší části vznikl na přelomu let 1945 a 1946, vyšel pak o rok později. Samozřejmě, že se zde do jisté míry odráží autorovy nedávné zkušenosti, jeho úprk do exilu před dvěma tyranskými režimy, ovšem bylo by chybou se domnívat, že tím se látka románu vyčerpává. Zarazí už jeho název - "Ve znamení levobočka". V předmluvě napsané v roce 1963 autor volbu titulu vysvětluje takto: "Výraz ‚bend sinister' v anglickém názvu knihy označuje erbovní pruh či pás tažený zleva (a podle obecného, leč nesprávného mínění značící nemanželský původ). Ve volbě tohoto titulu se odráží snaha nastínit konturu narušenou refrakcí, pokřivení v zrcadle bytí, život svedený na scestí, zhoubně levácký svět." I když autorské předmluvě nelze věřit doslova - Nabokov je autor navýsost ironický a notoricky "nevěrohodný" - říká toto vysvětlení mnohé. Realita, nakolik ji můžeme poznat, je sama plná refrakcí, záhybů, a tak román, který bude chtít její kontury zachytit, bude nutně neradostný, temný a také těžký. Ano, troufám si říci, že Ve znamení levobočka je jeden z nejtěžších Nabokovových románů, a tak když se autor v předmluvě distancuje od přirovnávání k Orwellovi a Kafkovi, je to (pomineme-li Nabokovovův odpor k Orwellovým "klišé") v prvním případě proto, že Ve znamení levobočka je víc než jen politická anti-utopie, v případě druhém hlavně proto, že jde o více než abstraktní podobenství.

Obtížnost románu nespočívá ani tak v obsahové stránce či zápletkách děje, jako spíš ve formálním provedení a otázkách, které text klade. Poslední dvě věci jsou spojité nádoby: formální roztříštěnost, množství aluzí a citací, slovních hříček, časté jakoby zadrhávání, nečekané autorské vsuvky, to není jen slovní ekvilibristika, nýbrž vypravěčský postup, jenž vychází z hlubokého myšlenkového základu a odráží autorovu snahu dostát jazyku, být mu nějak práv. Vyprávět komplexní příběh o moci a subjektu schematizovaným jazykem klišé, by bylo stejné násilí, jakého se v románu dopouští diktatura státu na jednotlivcích. Elegantní, snadno plynoucí jazyk je sice transparentní, "pohodlný" na četbu, ale pod odleskem transparence se skrývá znásilnění skutečnosti. A právě o jisté fatálnosti každé reprezentace chce vydat svědectví i Nabokovův román.

Děj je poměrně prostý - umístěný do fiktivní země, kde se ke slovu dostala egalitářská ideologie, zosobňovaná zkostnatělým a absurdním byrokratickým aparátem, ovšem především diktátorem Padukem, přezdívaným "Ropucha", bývalým spolužákem (a otloukánkem) protagonisty Adama Kruga, věhlasného filosofa, který se těší značné pověsti v zahraničí, a proto se jej režim snaží všemi prostředky získat na svou stranu. Kruga však všemocný vypravěč obdařil neuvěřitelně silným charakterem, a tak nátlakům režimu odolává. Po smrti své manželky Olgy, jež umírá hned na první stránce knihy, Krug veškerou svou pozornost a péči soustředí na svého syna Davida. Po jeho únosu a smrti v absurdním soukolí státní instituce Krug ztrácí i poslední zábrany a rázně ignoruje jakékoli výhružky či nabídky státu. Před logickým koncem jej zachraňuje pouze autorský zásah a šílenství.

Je nasnadě, že celý děj není než kostra hluboce meditativního textu. Asi nejzjevnější je na první čtení rozměr politický: Nabokov má úžasný vhled, mnohem přesnější než Orwell a diferencovanější než Kafka, do fungování mohutné státní mašinérie, jejíž monumentální děsivost a odpudivost dokáže zachytit v miniaturních detailech. Právě ony toho vypovídají nejvíc. Text, stejně jako četné další Nabokovovy romány a povídky, je jasnou a odhodlanou obhajobou přemýšlivého jedince, jenž vzdoruje veškerému stádnímu myšlení a nenechá se k němu strhnout ani v nejextrémnějších situacích. Moc státu, v jakékoli podobě je Nabokovovi z duše protivná, ale nejenom to. Jasnozřivě totiž vidí, že státní moc, sama o sobě nedůvěryhodná a nebezpečná, má neustálý sklon k expanzi. A že jde o text nadčasový, neustále aktuální, to jsme viděli i při nedávných povodních, kdy vláda okamžitě využívala přírodní katastrofy k posílení státní moci a zmenšování práv jednotlivce.

Ale to je jen jeden rozměr. Tím dalším je vztah svobody a jazyka. A taky přítomnost násilí v našich životech. Vždyť sám tyran Paduk byl coby dítě obětí šikany, na které se podílel i jinak mírumilovný Krug. A co autor? Nedopouští se i on podobného násilí, když manipuluje svými loutkami? A v jakém postavení je sám autor vůči jazyku? Je jeho obětí, nucenou mluvit tak a tak, anebo jazyk používá jako instrument své moci? Klubko podobných otázek tvoří další významný rozměr románu. Řekl jsem, že Nabokov chce ve vyprávění být práv jazyku - a také svým postavám, proto, jak sám říká, je nechává "svobodně" jednat. Přeloženo to znamená, že až do konce se zdráhá přímé autorské intervence, byť neustálým kolísáním mezi první a třetí osobou naznačuje, že ona "svoboda" může být jen dalším klamem zrcadla. Nabokovův svět je plný zrcadel, z nichž mnohá jsou naprasklá, vypouklá či jinak zdeformovaná, a proto jediným možným modem vivendi je spoléhání na sebe sama, sebedůvěra. Tu Adam Krug má, a právě díky tomu působí až do závěru románu autenticky. Zde zasahuje vypravěč a v meta-textovém zásahu jej nechává propadnou šílenství - i když vzhledem k tomu, co bylo řečeno, je otázkou, nakolik jde o meta-text.

Významnou funkci mají v románu četné literární aluze, citáty a především postava Hamleta. Právě na nich totiž Nabokov zkoumá již zmíněnou otázku jazyka. Není zde prostor probírat důkladně četné hamletovské reference, to ostatně učinil ve výborném doslovu Michal Sýkora, snad jen stačí podotknout, že společně s dalšími odkazy slouží Hamlet Nabokovovi k rozšíření tématu násilí z politiky na jazyk, v tomto příkladu jazyk překladatele. Stejně jako autor neustále musí hlídat "moc", kterou vykonává nad svými postavami, tak překladatel je nucen se vyvarovat toho, aby text neznásilnil. Není náhodou, že překladatel Ember (čili "Uhlík"), postava s velice výmluvným jménem, dohlíží na kremaci Krugovy ženy Olgy a zároveň vlastně "zabíjí" autora Hamleta - bere mu jazyk a nahrazuje jej svým. Nyní jde o to, aby v tomto překladu, jeho jazyk oživil, aby umrtvený jazyk původního autora znovu vstal z popela. Ve znamení levobočka je mimo jiné román zobrazující překlad jako fénixovskou záležitost. Emberovi se to v románu moc nedaří; Pavlu Dominikovi se to naštěstí povedlo a nám se do rukou dostala neobyčejná kniha.