Pro Nietzscheho bychom byli chátra, zrnka písku pod vládou gravitace. Bez ustání nás ve svém filozofickém díle uráží, ale my si to tak nebereme, naopak se při četbě jeho knížek cítíme dobře. Umí to s námi. Považoval se za polského aristokrata a do nás jako by skrze jeho stránky tekla modrá krev, gravitace negravitace. Jdeme v textu po jeho boku a vítězíme spolu s ním. Jsme na pár hodin vyvolená rasa, provazochodci, milovníci umění a výšek. Až když knihu zavřeme a vlčí mlha se rozplyne, začneme se aspoň na oko ptát, jestli ten člověk nebyl z historického hlediska nebezpečný. Byl to dynamit, jak o sobě sám tvrdil? Jaké následky mělo jeho myšlení? Koho podnítil? Máme jeho knížky pálit?

Známe fakta. Fakta jsou pro změnu naše lano, které se roztahuje přes celý internet. Základní údaje si prostě najdeme. Nietzsche se narodil roku 1844 a zemřel roku 1900, kdy dodýchal a zastavilo se mu srdce. Jeho mozek zmlkl už o dekádu dřív, jak se obecně ví. Konkrétně v únoru 1889 se zhroutil a pomátl. V jeho případě tedy můžeme mluvit hned o dvou smrtích, což u fanouška věčného návratu není nic překvapivého. Rozložil si smrt nadvakrát. První se udála roku 1889, druhou realizoval o jedenáct let později. Roky 1844, 1889 a 1900 jsou pouhé zářezy v kalendáři, ale zrovna u Nietzscheho by ani takové drobnosti neměly uniknout hermeneutické pozornosti. Dovolím si ty roky stručně vyložit.

Rok 1844 je rok samé houští a bezmála barokní záhyb. Čtyři rozeklané cifry. Člověk se nediví, že na Evropany za pár let čekala revoluce. Mohla se schovat kdekoli. V osmičce nahoře nebo dole. Nebo v číslici čtyři, v níž se nabízí hodně míst za rohem. Byl to už z podstaty dramatický rok. Když postoupíme o údaj dál, rok 1889 se zvláště nám Čechům jaksi vykládá sám. My víme, že osmičky a devítky jsou revoluční, takže proč by si v jednom devítkovém roce Friedrich nezkusil řekněme malou smrt. Co se týče dramatičnosti, byl na tom rok 1889 stejně jako rok 1844. Znovu záhyby, kynutí, výšky a hloubky. V zásadě rok hodný života. Možná i proto se Friedrich po svém zhroucení ještě do světa na pár let vrátil. Aspoň dýchal a bouchalo mu srdce, když už nemohl myslet. Co definitivně nepřežil, byl rok 1900.

Co přesně ho toho roku podťalo? Inu, ony dvě nuly na konci cifry. Až s nimi přišla definitivní ztráta smyslu. Nuly navíc svým tvarem připomínají nemilovaná zrnka písku. Rok 1900 se mu i z toho důvodu musel jevit jako poušť. Silvestr 1899 přinesl písečnou bouři, po které prvního ledna zavládl totální nihilismus. A my tedy nyní vstupujeme do roku, který si na sebe ve své prostotě vzal číslo 2020.

Bude to už od pohledu tupý rok. Repetitivní a digitální. Repetitivní v tom nejhorším slova smyslu; věčný návrat prázdna. Nezbylo ani památky po houští, hloubce a výšce. Čirý rok. Průhledný a vybagrovaný. V USA budou prezidentské volby. Bude se hodně sdílet a všude jako mor zasáhnou obrázky. Děti možná zůstanou na pískovišti, ale dospělí se beze zbytku přestěhují na sociální sítě, na tu poušť a pískoviště pro dospělé. Thomas Piketty napíše další varovnou knížku o rozmáhající se sociální nerovnosti, ale filozofům bude zřejmé, že se kolem rozmáhá spíše trudná egalité. Budeme všichni na dně. Babiš, miliony chvilek a tak dále. Politické strany a hnutí dál nebudou mít program. Jak by mohly?! Ve vedení jsou nuly a dvojky.

Rok se samými nulami a dvojkami by Friedrich Nietzsche nepřežil. Považoval by ho za vtip. Podle mě by si myslel, že něco takového jako rok 2020 ani není možné.

Tak ať je!