„Někteří lidé se hlásí k satanistickému kultu, někteří ke Společnosti milovníků buldoků a jiní čtou překvapivě srbskou poezii.“ I těmito ironickými slovy srbského kritika Mihaila Pantiće charakterizuje soudobé postavení krásné literatury ve středovýchodní a východní Evropě kniha Remaining Relevant after Communism: The Role of the Writer in Eastern Europe. V originále vyšla již před jedenácti lety a nedávno byl vydán i její český překlad Po komunismu stále důležití?: Role spisovatelů ve východní Evropě.

Andrew Baruch Wachtel (nar. 1959) v ní vychází ze své akademické i vydavatelské zkušenosti, po dvě desetiletí se profesně věnoval literatuře východní Evropy jako překladatel, literární kritik i vydavatel. Založil mimo jiné ediční řadu Writings From An Unbound Europe.

Obecná pravda a hrdost
Wachtel sleduje postavení literatury daného regionu od devatenáctého století až k éře následující po pádu komunismu. Nejprve ukazuje, jak významné místo spisovatelé zaujímali coby národní buditelé, takže literatura zde podle něj byla tradičně „nadhodnocena“. Díky tomu místa, kde v západní Evropě stojí sochy politiků a vojevůdců, zabírají v naší části Evropy častěji literáti.

Následně ve snad až idylických barvách líčí postavení spisovatelů v době komunismu. Tehdy podle něj oficiální i neoficiální autoři zažívali relativně vážené postavení a „byli součástí politického a kulturního diskurzu“. V období socialismu široká veřejnost připisovala důležitost i tak exkluzivním literárním žánrům, jako je lyrická poezie. Neznamená to, že by každý člen společnosti trávil volný čas četbou Alexandra Puškina nebo Milana Kundery. Nicméně díky literatuře se velká část společnosti naučila znát sebe samu právě proto, že panovala obecná víra, že literární díla „rekapitulují obecnou pravdu lidské existence“. A i ta část společnosti, která nikdy nic nečetla, měla sklon poukazovat na národní literaturu, především klasickou, jako na zdroj pýchy. To mělo i konkrétní ekonomické důsledky. Například v Polsku prý mohl být honorář za jediný román tak velký, že si za něj původce mohl pořídit byt v centru Varšavy. S výjimkou nejznámějších disidentů byla podle autora většina i nonkonformních literátů schopna žít a pracovat s podporou státu. Pokud do této podpory zahrneme i honoráře vyplácené v rámci takzvaného pokrývačství, tak se s tím snad dá částečně souhlasit, ale je nutno dodat, že literáti, kteří byli komunisty uvězněni či zavražděni, rozhodně vhodné podmínky k tvorbě neměli (některé z nich autor okrajově zmiňuje). O samizdatu pak Wachtel s ironií píše, že jeho čtení bylo intelektuální obdobou nošení džínů: ani ty se nenosily proto, že by byly kvalitnější. Na tuto pasáž knihy citlivě reagoval v recenzi originálu Jiří Trávníček, který právem polemicky namítl, že samizdat především plnil roli významného komunikačního kanálu v době, kdy jiné nefungovaly.

Pád prestiže
Největší prostor je v knize věnován vývoji po roce 1989. K paradoxům politické změny patří, že dosažení demokracie bylo výsledkem úspěšného snažení intelektuálů, které ale podkopalo jejich politickou úlohu v nové společnosti. Literatura východní Evropy už není považována za tak důležitou jako kdysi, „alespoň v tradičním pojetí“.

I když autor registruje i reklamy, které zbohatlíkům nabízely „koupit si“ status spisovatele, celkově líčí pád prestiže spisovatelů i řadu doprovodných jevů: rozpad distribuční knižní sítě, skutečnost, že literární časopisy často přestaly vyplácet honoráře, nebo zoufalou situaci knihoven (ta alespoň v českém případě není tak katastrofální, jak autor sugeruje). Jak píše zmíněný Pantić, umělecká literatura se v postsocialistickém kulturním modelu stala společensky nepotřebnou a většinou soukromou záležitostí, jež je zajímavá pouze pro úzké akademické kruhy, spisovatele a vzácně oddané čtenáře, kteří pěstují svou vášeň stejně jako jiné marginální skupiny pěstují tu svou.

Navíc zdejší autoři ztratili váhu také u západního publika. Na otázku, objeví-li se nějaký nový „Milan Kundera“, který by pocházel z našeho koutu Evropy a získal takový mezinárodní věhlas, autor přítomné knihy odpovídá záporně: „S velkou mírou jistoty mohu říct, že takové společenskokulturní podmínky, jež kdysi umožnily vznik fenoménu ‚Milan Kundera‘, dnes již ve většině zemí postkomunistické Evropy neexistují a patrně se v blízké budoucnosti nevrátí. Zánik těchto podmínek byl nepřímým a nečekaným důsledkem pádu berlínské zdi v roce 1989, který vedl k největšímu a nejúspěšnějšímu experimentu v demokratizaci a vybudování volného trhu v dějinách.“

V tomto kontextu pak Wachtel sleduje, jak se po roce 1989 vyvíjela společenská a politická role tří konkrétních spisovatelů. Prvním je Václav Havel, který zde slouží jako příklad úspěšné přeměny literáta v politika; autor ovšem podotýká, že vzhledem k tomu, že se Havel vyzvedl na vzor nekompromisní morálky, mohly pak jeho kompromisy, bez nichž se politik neobejde, působit jako pokrytectví. Druhým je srbský spisovatel Dobrica Ćosić, jehož případ je už méně jednoznačný: „Po pádu komunismu vidíme počáteční úspěch, následuje jeho marginalizace a zahořknutí.“ A posledním je Rus Eduard Limonov, jehož Nacionálně bolševická strana zůstává na okraji a Limonov „sám strávil značnou dobu v ruských vězeních, což byla odplata za jeho politické ambice“.

Andrew Baruch Wachtel sleduje také strategie, jejichž pomocí se spisovatelé snaží prosadit v nových podmínkách a zviditelnit se, zvláště příklonem k žurnalismu, k žánru fantasy, nebo přímo ke kýči či „postmodernímu braku“ (v tomto ohledu se autor rozepisuje také o Michalu Vieweghovi). Onen posun k novinářství autor nelíčí s žádným velkým nadšením, což je dáno i tím, na kterých literátech jej demonstruje. Pozitivní příklady – ani spisovatelku, jíž tento posun přinesl Nobelovu cenu za literaturu, Světlanu Alexijevičovou – bohužel nezmínil.

Poutavě autor líčí i pokusy získat pozornost východního i západních publika, a to pohráváním si s klišé, která u daných čtenářů rezonují, například Taťjana Tolstá je schopna na tutéž knihu napsat dvě velmi odlišné recenze, pokaždé „šité na míru“, buďto Rusům, či Američanům. Samostatná kapitola je v knize věnována „novému internacionalismu“, totiž románům, jejichž hrdinové podnikají výpravu z rodné země našeho regionu na Západ, což autorům jako Milan Kundera nebo Drago Jančar poskytuje možnosti srovnání našeho a jejich způsobu života.

Cena za nejvyšší stádium
Přes celkově nepříliš pozitivní hodnocení a poznámky o tom, že v naší části Evropy „materiální prosperita nebyla doprovázena kulturním rozkvětem“, ale Wachtel nachází i některé světlé momenty. Kupříkladu romány, jejichž autorům se podle něj úspěšně podařilo ztvárnit realitu bouřlivého postkomunistického období: Topolova Sestra a Underground neboli Hrdina naší doby Vladimira Semjonoviče Makanina. Vyjadřuje také přání, že s nárůstem bohatství budou zdejší vlády seriózní literaturu podporovat.

Pro svůj provokativní pohled, který umožňuje vnímat soudobou společenskou situaci české literatury v širším regionálním kontextu, je tato kniha bezesporu užitečná. Současně ale dodejme, že mnohá autorova tvrzení jsou příliš generalizující a paušalizující. Trochu pochybovačně se můžeme ptát, nakolik bylo například privilegované postavení spisovatelů v době komunismu obecně přijímáno: u nás třeba Jan Werich přirovnal Shakespeara ke dvěma zámkům plným spisovatelů, čímž ironicky a nijak přátelsky odkazoval na dobříšský Domov spisovatelů. Otázkou také je, co to přesně znamená „kulturní rozkvět“, respektive co si pod ním Wachtel představuje. Možná se za sto let ukáže, že čtenářskou přitažlivost si uchovají i ti beletristé, kteří jsou podle něj kýčovití. A to, co kritizuje jako kulturní fragmentarizaci, můžeme současně vnímat i jako rozrůzňování (tento pojem se u něj také vyskytne) a cestu k větší pestrosti. Jisté kupříkladu je, že u nás nikdy nevycházelo tolik knih jako od pádu komunismu.

V závěru knihy autor prorokoval, že ruku v ruce s tím, jak v Rusku sílí a v Bělorusku zůstává u moci autoritativní režim, budou zřejmě spisovatelé opět získávat možnost stávat se důležitými a potřebnými. Pokud je ale nástup diktatury jediná cesta, jak dospět do stádia, které si autor vysnil, pak musíme konstatovat, že za takovou cenu se ho rádi zřekneme. A lepší bude smířit se se situací, v níž se nacházíme v Česku, a tu případně pomalu zlepšovat. Jak autor sám podotýká: „Šťastný národ, jehož literatura nemusí být univerzálně důležitá.“ Jde o situaci, kdy se většina spisovatelů pouze psaním neuživí, ale publikovat jim nikdo nebrání, a občas dostávají stipendia, či dokonce státní ceny. I když k naší demokracii patří i to, že lidmi přímo volený prezident dává medaili Za zásluhy kupříkladu Vlastimilu Vondruškovi, přímo prototypu všeho, co Wachtel u soudobých psavců kritizuje.