Zřejmě nejúspěšnější český spisovatel Michal Viewegh se ve své poslední knize Biomanžel, přiznaně navazující na jeden z jeho předchozích titulů Biomanželka, stal obětí vlastního způsobu psaní – a také mýtu, který kolem tohoto psaní i sebe samotného vytvořil nebo nechal vytvořit. A to hned na dvojí způsob.

Michal Viewegh se nikdy netajil tím, že při psaní svých románů a povídek do velké míry spoléhá na autobiografii. Jak snad v českém prostředí ví každý, kdo není úplně odstřižen od světa, utrpěl tento spisovatel před třemi lety rupturu aorty a prošel následnou dlouhou a bolestnou léčbou a rekonvalescencí. Spisovatel s pověstí bonvivána, milovníka dobrého jídla a vína a vůbec všech rozkoší, které život přináší, se tak v jediném okamžiku ocitl v bezprostředním ohrožení života a asi si z lidského hlediska dovedeme představit, že to muselo jeho náhled na sebe sama, vlastní život a hodnoty do velké míry změnit. Při četbě Biomanžela je třeba mít neustále tento kontext na zřeteli. Platí to ještě víc než u jeho starších knih, a to nejen proto, že sám autor otevřeně prohlásil, že jeho poslední kniha je „o tom“, ale také proto, že přiložíme-li na ni nástroje literární kritiky, která vnější okolnosti odmítá brát v úvahu a přísahá na textovou imanenci, výsledek bude dosti tristní.

Biomanžel především trpí neduhem, který poznamenává skoro všechna podobná „volná pokračování“. Ten neduh pramení ve skutečnosti, že pokračování je vždycky nutně až „to druhé“. Riziko, že co fungovalo napoprvé, nebude fungovat podruhé, je značně vysoké. Druhé dílo budou jeho konzumenti vždycky posuzovat vzhledem k tomu prvnímu a klást na ně nároky přiměřené tomu, co už znají. Jak těžké je udržet stejnou úroveň, a přitom zůstat originální a nevykrádat sám sebe, ví nepochybně i sám Michal Viewegh, jehož – kupříkladu – Báječná léta s Klausem za Báječnými léty pod psa, bez nadsázky generační výpovědí, značně pokulhávají.

V Biomanželce přitom Viewegh sáhl k dobrému triku: pozici ich-formového vypravěče přenechal postavě duly, která se na přání manželky hlavního hrdiny (opět do velké míry autobiografického) vetřela do jeho rodiny a už tam zůstala. To mu umožnilo svěřit vůdčí hlas své prózy někomu, kdo není aktérem konfliktu, a tedy navenek nezaujatému, ve skutečnosti však zaujímajícímu silně vyhrocené pozice. S ironií, se sebeironií a s nelítostným humorem tak popsal věčný svár mezi mužským a ženským světem tak, že svoje dostaly obě strany. Navíc byl bolestně aktuální. Na jedné straně se strefoval do všech možných bio, eko a kdoví jakých ještě módních trendů ve stravování, výchově dětí a podobných oblastech, tradičně vnímaných jako ženské hájemství, na straně druhé geniálně zachytil mužskou frustraci z eroze vlastní rodinné a společenské role a z pocitu, že mu žena uniká do světa, kam za ní prostě nemůže. Málokdo řekl o genderových stereotypech a o současné krizi mužské identity v českých zemích více než Michal Viewegh.

V Biomanželovi je tento půdorys vztahů mezi postavami zachován. Dula, která se spisovatelem sdílí domácnost, se vrací na scénu ve stejné roli: komentuje životní proměnu hlavního mužského hrdiny. Oproti rafinované ironii analogické postavy v Biomanželce však došlo u této postavy k obrovskému zploštění. Hrdinčin part se omezuje na to, že nejen zlým a nenávistným, ale i vcelku hloupým způsobem popisuje vnější stránku toho, jak se slavný spisovatel „změní v neschopnou, ufňukanou trosku“. Její vtipy nejsou vtipné, ale podobně jako celý její projev působí tak trapně, že to snad musí být záměr. Snad by se tomu dalo ještě rozumět tak, že dehonestací nositelky ženské perspektivy, a tedy v jistém smyslu svého protivníka, si to s ní(m) autor chtěl definitivně vyřídit. Má-li to být autorova sebeironie, připomíná to tentokrát spíš obyčejné fňukání. Těžko říct, která z variant je politováníhodnější. Ještě horší však je, že to je vlastně... všechno.

Jestliže knihy Michala Viewegha byly kdy v něčem opravdu silné, pak to byly dvě věci: humor a přesnost pozorování. Také proto je způsob, jakým nechává v prózách normálně promlouvat vlastní život, tak originální a také proto si získává tak široký okruh čtenářů, kteří si mohou – ať už s pobaveným plácáním do kolen, nebo přimrazeni v šoku – říct: ano, to je přesně to, co sám velmi dobře znám a co intuitivně cítím, ale sám bych to nedokázal zformulovat. Bohužel to však není případ Biomanžela. Těch pár opravdu dobrých postřehů, upřímně lidských projevů a trefných vtipů, které jsou v textu rozesety, nestačí na to, abychom si při čtení řekli: ano, toto je Michal Viewegh, to ho dělá tím, čím je. Zvýšená koncentrace vulgarismů to opravdu nezachrání.

Hodnotit Vieweghův osobní život a jeho „obrácení“ po ráně, která ho potkala, by nebylo fér a ani to není úkolem recenze na jeho knihu – při vědomí veškeré propojenosti Vieweghových děl s Vieweghovou osobností a jím samým coby společenským fenoménem, na které jsme opakovaně naráželi i v předchozích odstavcích. Právě díky této souvislosti je nasnadě závěr, že v případě Biomanžela nad snahou dělat dobrou literaturu zvítězila terapeutická funkce psaní. Není tedy jiné cesty ven než konstatovat, že svěřit svůj život psanému slovu Vieweghovi tentokrát kolosálně nevyšlo. A doufat, že budoucnost mu přinese jiné podněty, které bude moct zpracovat do podoby literatury, u které je dobré nezapomínat, že má být především uměním. A Michal Viewegh už dokázal, že umí.