Na hřbetě se skví slovo v jednotném čísle: Œuvre (Dílo).¹ Zahrnuje všechny romány, které Milan Kundera vydal, jeho eseje a divadelní hru Jakub a jeho pán. Všehovšudy patnáct knih. Svazky neobsahují ani autorův životopis, ani poznámkový aparát, neuvádějí varianty vznikajících textů. Kritický doprovod se omezil na výběrovou bibliografii a na pouhou „biografii díla“. Ta vrhá světlo na spisovatelovu dráhu, důvody jeho odmítání a motivaci výběru.

Kunderovy postoje často vyvolávají pobouření. Málokdo chápe, proč už se nechce objevovat na fotografiích, proč neposkytuje rozhovory, proč se odmítá ukázat v televizi. Ještě si pamatujeme skvělý pořad Apostrophe,² kde diskutoval mj. se svým dávným přítelem M. Nadeau. Od té doby se však drží v ústraní. Navíc má potřebu kontrolovat všechny překlady svých románů a je v tom tak systematický, až to působí jako posedlost. Nejen to, ale i další zvláštnosti romanopiscova chování a různých rozhodnutí lépe odhalíme a pochopíme po přečtení textu, jímž François Ricard doprovodil díla seskupená v obou svazcích.

Od poloviny šedesátých let všechno, co Kundera napsal, doprovázela četná nedorozumění, přijetí a výklad jeho děl ovlivňovaly různé nepřesnosti či překrucování. I sám jeho úspěch je nedorozumění: francouzský překlad Žertu vyšel ve chvíli, kdy do Prahy vstupovala sovětská vojska, v srpnu 68. I krásná Aragonova předmluva s obrazným přirovnáním totalitního marasmu k hladomoru, „Biafra ducha“,³ přispěla k tomu, že byl spisovatel původem z Brna po dlouhou dobu vnímán jako disident, postava bojující proti totalitní moci. Redaktor v nakladatelství Gallimard v Žertu viděl „dokonalý ideologický román. Způsob psaní a děj jsou jen podružné vedle toho, jaké poučení autor nachází v nedávné minulosti.“ Jak obrovský omyl! „Padesátá léta,“ prohlásil autor v roce 1966, „mě přitahovala, protože dějiny tehdy člověka stavěly před nepoznanou zkušenost, do situací dosud neznámých, a obohacovaly tak mé pochyby a mé hypotézy o tom, co člověk je a jaký je jeho úděl.“

Následující romány napsané v době, kdy autor nesměl publikovat a jeho díla byla stažena z oběhu, byla rovněž interpretována jako texty hlásající odpor proti útlaku. Francouzská kritika si Kunderu zařadila jako „perzekvovaného spisovatele“, jako autora politického. Kundera proti své vůli třímá prapor, který je pro něho moc těžký. Prapor, který nechce. Jeho skutečný odboj – jejž nazývá svou moudrostí – je být romanopiscem: „[Tento] postoj,“ jak píše ve Zrazených testamentech,⁴ „vylučuje jakékoli ztotožnění s politikou, náboženstvím, morálkou, společenstvím; je to vědomá, důsledná, zatvrzelá ne-identifikace, braná nikoli jako útěk nebo odevzdanost, ale jako odpor, výzva, vzpoura.“ Své postoje sice nikdy nezměnil, považoval se vždy za romanopisce, avšak následně musel čelit nelásce, ba nepřátelství těch, kdo v něm viděli „Pařížana“ od chvíle, kdy se usadil ve Francii a v adoptivní zemi i ve světě zažil úspěch. Po určitý čas ho srovnávali s disidenty, kteří zůstali za železnou oponou. Po sametové revoluci ho v rodné zemi přijímali s rozpaky a žárlivostí anebo žehrali nad určitým konzervatismem, jaký nalézali v jeho románech psaných francouzsky: La lenteur (Pomalost), L’identité (Totožnost), L’ignorance (Nevědomost). Jako by se nedokázali oprostit od představy, že literatura musí sloužit určité věci anebo ji ilustrovat, a litovali, že Kundera této představě nevyhovuje. V textech jako Un occident kidnappé (Unesený Západ), uveřejněném r. 1983 v Le Débat, Kundera přesně vyložil svůj postoj k totalitním režimům. V tomto eseji definuje malý národ a ukazuje, jak křehké jsou všechny státy, jež se nemohou rovnat mocnějším sousedům. Dokládá také, že právě kultura dokáže stmelit Evropu bez ohledu na jakékoli hranice, a utváří tak její identitu. Tento zásadní článek je v Plejádě citovaný, nicméně bohužel patří k textům, které Kundera nechtěl do souborného vydání přiřadit, jelikož ho považuje za text vzniklý za určitých okolností a spojený s nimi. Je pravda, že některé z tezí a bodů rozvedených v daném textu autor později přejal do Umění románu či Zrazených testamentů.

Nedorozumění spojené s politikou se obdobně týká i stylu, románové formy, zkrátka toho, co tvoří jádro romanopiscovy práce. I zde je původ všeho zla dávný, avšak vysvětluje autorovu zatvrzelost. Možná si ještě vzpomeneme na první překlad Žertu. Ricard ho připomíná. Kundera nechal překladatele, ať dělá svou práci. Až když se ho o několik let později A. Finkielkraut vyptával na květnatý styl plný metafor a překvapivých obrazů, spisovatel si překlad přečetl a všiml si nesrovnalostí a posunů, jichž se překladatel v dobré vůli dopustil. Nejde sice ještě o „zrazené testamenty“, ale je pochopitelné, proč se tohle téma stane pro romanopisce posedlostí. Příkladů zrady je víc. Například jistý anglický nakladatel se rozhodne vyškrtat všechny části románu týkající se moravského folkloru. Italský překladatel, který neumí česky, autorovi vysvětluje, že román přeložil „srdcem“. Později už zrady budou méně závažné a Kundera až po Nesnesitelnou lehkost bytí nalezne svého překladatele ve Françoisi Kérelovi. Nedorozumění – anebo zradu – pak přinese film. Kundera učil na pražské FAMU. Učil Formana, Menzela, Passera. V roce 1969 napsal scénář Žertu, který zfilmoval Jaromil Jireš. S adaptací byl Kundera spokojený, stejně jako s dalším filmem natočeným na základě Směšných lásek. Ale zfilmovaná verze Nesnesitelné lehkosti bytí od Philipa Kaufmana se mu nelíbila. Chtěl, aby film natočila Agnieszka Holland, která prokázala své schopnosti při spolupráci s Wajdou na Dantonovi. Ta také Kunderův román přeložila do polštiny, dobře znala jeho románový svět. Ani obrovský úspěch hollywoodského filmu autorovi útěchu nepřinesl.

Odhlédneme-li od nedorozumění a zrad, zbývá romanopisec, jak jeho čtení nabízí toto vydání a na něhož bychom tu málem zapomněli. Strohá, ba přísná Plejáda shromažďuje dílo vytržené z kontextu; máme-li se opřít o Ricardova slova z předmluvy, pak tedy celek v klasické podobě. Ten výraz není náhodný a je třeba ho vidět v opozici k jeho protipólu, modernosti. Kundera je klasický i moderní, a to z více pohledů. Už proto, že čte a má rád klasiky počínaje Rabelaisem a Cervantesem, z nichž vychází i ve své tvorbě, až k  Diderotovi, Vivantu Denonovi či Laclosovi, jehož úsečný, napjatý styl zbavený efektů ho velmi ovlivnil. Kundera své texty od jednoho vydání ke druhému vždy znovu čte a opravuje, snaží se dosáhnout oné francouzské jasnosti, již nepřestává obdivovat. U Diderota má rád také „euforickou svobodu kompozice“, mísení žánrů, ten rychlý přechod od čisté fikce k eseji, od prózy k otázce. Podobně jako on ukazuje důmyslnost fikce, zasahuje do textu, přivádí na scénu „experimentální ega“, jež vrhá do světa, který neznají. A málo záleží na tom, zda jde o scénu českou anebo francouzskou. Postavám Valčíku na rozloučenou nebo Pomalosti je společné, že seč mohou, vzpírají se sobě navzájem, přičemž čelí ztrátě soukromí, svého intimního prostoru. A stále je tu otázka paměti, zapomnění, událostí, jež se smazávají, jak to autor popisuje třeba na některých stránkách Knihy smíchu a zapomnění. Ostatně už ve Směšných láskách spisovatel vycítil, že jednota děje může být nahrazena jednotou témat, čímž se struktura díla stane pružnější.

Ale Kunderovy teoretické práce i vlastní tvorba jsou také zcela moderní. Jeho modernismus jsme podcenili. Ten termín nás ve Francii samozřejmě zavádí k tradici anti-románu, ke zpochybnění románového žánru prostřednictvím toho, co jsme až do omrzení nazývali Novým románem (neboť co vlastně mají kromě nakladatele společného takový Robbe-Grillet, Butor, Simon či Sarrauteová?). Kundera vychází z jiné tradice modernosti, té, jíž se dařilo zejména v Praze v období mezi válkami kolem Kafky a Haška, vedle prvních strukturalistů jako Mukařovský či Jakobson, ale také ve vztahu ke skladateli Janáčkovi. Je to modernismus antilyrický v tom smyslu, že zapudil jakékoli nadbytečné vyjádření tam, kde jde o „já“ (takový bude význam románu Život je jinde, příběh básníka… co se zradí). Staví se proti přístupu, který Kundera v esejích nazývá „kýč“, „extáze“ nebo „grafománie“. Od surrealismu si půjčuje schopnost udělat ze snu pohon fikce, má v sobě i něco plebejského, jak si to uměli zachovat Hrabal či Hašek. Tato modernost není jenom česká; je středoevropská, najdeme ji stejně tak u Musila a Brocha (dva z Kunderových učitelů) jako u Gombrowicze nebo u Danila Kiše, pokud bychom brali jen současníky. Všem jim je společné, že si oblíbili a potřebují kompozici, mají smysl pro „metaforu analytické jasnozřivosti“, nástroj pro pochopení postav, lákají je proměny žánru a rejstříku, a hlavně se vzdávají jakéhokoli morálního odsudku. Ti všichni patří k té světové literatuře, již si přisvojil i Kundera, tak jako se Broch cítil být současníkem Joyce a Gida, a nikoli svých rakouských krajanů. Románovou modernost vidíme podle autora Umění románu i u jeho přátel Fuentese, Garcíi Márqueze nebo Cortázara a Philipa Rotha, jemuž Kundera napsal předmluvu k románu The Professor of Desire.⁵ Ti všichni jsou především, stále a navždycky romanopisci, sdílející totéž přesvědčení: „Román nic netvrdí, román hledá, klade otázky. […] Lidská hloupost plyne z toho, že lidé mají na všechno odpověď. Moudrost románu je v tom, že má pro všechno otázku.“

Klasičtí, moderní, tato přízviska jsou většinou zmatečná. Kunderovou zásluhou je, že je jak definuje, tak i překonává. V Une rencontre (Setkání), tak jako v četných dalších příležitostných textech, jež si nepřál do dvou svazků Díla zařadit, uvádí jména těch, které čte, přestože dávno patří na černou listinu. Jsou mezi nimi Anatole France, jehož zapudil Breton, Malaparte, kterého jsme zavrhli jako fašistického autora (po krátkou dobu byl blízký Mussolinimu), Céline a mnoho dalších. A když hledáme, z čeho Kundera vychází, nezapomeňme, že se věnoval hudbě, jež stojí za vším: Stravinskij, Bartók, a hlavně Janáček. Žádná náhoda, a patřilo by se také dodat: už žádný prostor pro nedorozumění. Není to ale marná naděje?

Poznámky

1. V edici Plejáda je zvykem používat název Œuvres complètes. Volba slova v jednotném čísle a bez upřesnění má podle editora zdůraznit to, že jde o pojetí vymykající se v dané řadě zvyklostem (vydání nezahrnuje podrobný životopis a výklad celoživotní tvorby, ani neobsahuje všechny texty a jejich varianty). To, jak byly oba svazky vypraveny a uspořádány, vycházelo z přání autora. Pozn. překl. ^zpět
2. Ke zhlédnutí na www.ina.fr. Pozn. překl. ^zpět
3. Aragon v předmluvě označuje román za nejlepší dílo století, ale zároveň dává zaznít pocitu beznaděje z toho, jak jsou v zemi potlačovány základní principy demokracie, a uvádí: „Je me refuse à croire qu’il va se faire là-bas un Biafra de l’esprit [...] Je ne vois pourtant aucune clarté au bout de ce chemin de violence.“ Pozn. překl. ^zpět
4. Les testaments trahis (Gallimard, 1993) – soubor textů, z nichž česky vyšel esej Nechovejte se tu jako doma, příteli ve stejnojmenném svazku vydaném nakladatelstvím Atlantis (2007) a zahrnujícím ještě Kdo je to romanopisec z knihy Le Rideau (Gallimard, 2005). Pozn. překl. ^zpět
5. Profesor touhy, česky nevyšlo. Pozn. red. ^zpět