Dánská spisovatelka Helle Helle napsala sedm titulů pro dospělé, z nichž většina vyšla česky. Svou prozaickou literární tvorbu doplňuje povídkovými sbírkami a knihami pro děti. Tohle jsem měla napsat v přítomném čase (Dette burde skrives i nutid, 2010) je její předposlední román. Autorka v této knize své čtenáře, ale ani kritiky, kteří ji milují (a odměňují cenami – uveďme alespoň Cenu P. O. Enquista), tematicky nepřekvapí a i zde úspěšně rozvíjí své téma dánského maloměstského prostředí a ženy zabředlé na mrtvém bodě v životě, jež čeká na jakýkoli impuls zvenčí.

Hlavní hrdinka Dorte Hansenová, která nese jméno své lásku hledající bezdětné tety, žije obyčejný život bez velkých zvratů. Momentálně bydlí v pronajatém nádražním domku nedaleko Kodaně, kam zdánlivě dojíždí na univerzitu. Prostřednictvím flashbacků se dozvídáme o různých epizodách z jejího života – o bývalých partnerech, tetě Dorte i prvních literárních pokusech. Navzdory obyčejnému prostředí nás kniha Helle Helle rychle vtáhne, ba dokonce pohltí a ze všedního příběhu se stává bezmála napínavý společenský román. Na necelých sto sedmdesáti stranách se nerozvine strhující děj plný nečekaných zápletek, ale přesto vyprávění hltáme a na jeho konci máme pocit, že se s mladou Dorte známe odjakživa, že je kusem nás, že ji chceme vzít za ruku a pomoct jí najít útulné a podpůrné místo k životu.

Síla autorčiných próz tkví v jejich zdánlivé úspornosti, avšak také v silné mnohovrstevnatosti a autentických dialozích, kterých je právě v tomto titulu neobvykle hodně. Helle Helle nehodnotí, nepřemítá, stroze líčí události, avšak s takovým jemnocitem a smyslem pro nenápadný detail, že ani není potřeba, aby střízlivý realismus rozmělňovala psychologickým hloubáním. Vše se totiž odráží v krátké replice či činu. A i proto by měl být příběh psaný v přítomném čase, neboť tak není možné zapadnout do úvah, co kdyby… Nicméně sama Helle Helle přiznává, že ji k názvu přivedl román Molloy Samuela Becketta, v němž text reflektuje sám sebe.

U Helle Helle se často setkáváme s nadčasovými tématy, jako je ztráta, osamění a hledání sebe sama, v kombinaci s hlavní hrdinkou, která potřebuje, aby ji vzal někdo kolem ramen a uvařil jí horký čaj. Autorčiny postavy mívají autobiografické rysy, které se v románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase projevují ještě silněji. Sama Helle Helle vyrůstala v Rødby a po rozvodu rodičů se stejně jako hrdinka Dorte jmenovala Hansenová. Po maturitě krátce pracovala v parfumerii na trajektu mezi německým Puttgardenem a dánským Rødby (což zužitkovala v knize Ženy bez mužů) a v roce 1985 se rozhodla pro studium literatury na kodaňské univerzitě. I Dorte Hansenovou potkáváme v polovině osmdesátých let, kdy se snaží o své literární prvotiny, stejně jako Helle Helle píše písňové texty pro příležitosti rodinných oslav.

Helle Helle bývá často srovnávána s dánským autorem Hermanem Bangem (1857–1912). Ten proslul především prózami o tzv. tichých existencích, mezi které se řadí i román U cesty (Ved vejen, 1886), s nímž v aktuálním textu Helle Helle nalezneme poměrně zřetelné paralely. Obě hlavní hrdinky, tedy Dorte i Bangova Katinka, žijí v domku u nádraží a mučí je vlaky projíždějící tam a zpátky. Zároveň obě touží po opravdovosti, po lásce a nikoli po vztazích, které předepisuje doba. Dorte z čekání na Godota probere až Knud, zadaný výpravčí, s nímž tajně udržuje poměr a který ji při loučení na poslední straně knihy vyzve: „A piš.“

A Dorte se rozepíše a my doufáme, že její teta jmenovkyně není Dortiným skutečným alter egem za dvacet let a že Dorte v osobním životě stejně bolestně nezkrachuje, ale podaří se jí postavit na vlastní nohy a z tiché existence vybudovat existenci křičící do světa.