iLiteratura: Váš literární styl je často přirovnáván k tvorbě dánského spisovatele Hermana Banga z přelomu 19. a 20. století. Ve vašem právě česky vydaném románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase na něj odkazujete jak tematicky, tak metatextově. Vycházíte z Banga vědomě?
Helle Helle: Po povídkové prvotině Zbytky jsem napsala románový debut Dům a domov (Hus og hjem, 1999), který zatím nebyl přeložen do češtiny. Po jeho vydání mi lidé říkali, že musím vycházet z Hermanna Banga. Já ho ale nečetla od doby, kdy jsem chodila na gymnázium, tehdy jsem navíc četla jen několik jeho kratších próz. Pustila jsem se tedy do jeho díla a hodně mě to ovlivnilo. Obzvlášť moje kniha Představa o nekomplikovaném životě s mužem je co do stylu, nikoli obsahu, silně inspirovaná Bangovým dílem Sommerglæder (Letní radosti).
Přirovnání k Bangovi mě těší, protože patří k největším dánským spisovatelům a je stále moderní. Bang, stejně jako já, nemluvil o nitru postav, popisoval postavy zvenčí, jako ve filmu, nebo jako když se s někým setkáme a nevidíme do něj. Psal neskutečně moderně. Právě proto si jeho postavy tak dobře pamatujeme a máme dojem, že žily. Já se nesnažím Banga napodobovat, ale je pro mě přirozené nahlížet lidi z vnějšku a vyprávět o tom, jak je vidím. Je to způsobeno i tím, že neumím, a tím pádem ani nemohu psát o pocitech a myšlenkách.

iLiteratura: Jací další autoři jsou pro vás inspirační zdrojem?
Helle Helle: Z nikoho konkrétně nečerpám, ale dobrá literatura je pro mě vždy inspirující. Může to však mít i opačný efekt – propadnu skepsi, že nemá smysl, abych psala, protože nic tak dobrého nikdy nevytvořím. Před sto lety vznikala neobyčejně moderní a dech beroucí experimentální literatura, například Virginia Woolfová – je neuvěřitelné, že Vlny vytvořila téměř před sto lety! Moje kniha je oproti ní naprosto zastaralá. Totéž platí i o Jamesi Joyceovi a dalších spisovatelích té doby. Mám pro tyto autory slabost, včetně Becketta.

iLiteratura: O hlavní postavě románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase mladé Dorte lze říct, že vlastně čeká na Godota…
Helle Helle: Ano, a nejen o ní, ještě silněji se to ukazuje v mé knize Jestli chceš, v níž dvě postavy čekají v lese.

iLiteratura: Ve vašich knihách jsou hlavními postavami téměř bez výjimky ženy. Ty se většinou nacházejí v poněkud pasivní fázi života a čekají, až přijde někdo nebo něco zvenčí a z netečnosti je vytrhne. Zajímáte se i o jiný typ hrdinek, například o silné vůdčí osobnosti?
Helle Helle: Své ženy vnímám jako poměrně silné osobnosti, i když jsou pasivní či paralyzované. Možnost nahlížet na ně jinak, než jak zvenčí vidíme, že by pro ně bylo v tu chvíli nejlepší, mi dává neuvěřitelnou jazykovou energii. Můžete si říkat: Vydej se tímhle směrem, nejezdi tím vlakem nebo zajdi za rodiči a řekni jim, jak se ti daří. Ale ony to neudělají, protože to žádá jistou formu energie, jazykové energie.
Moje ženy zároveň určitým způsobem odrážejí, jak kniha vznikala. Psaní vnímám jako proces, při němž se vydávám jiným směrem, než jaký by byl nejvhodnější. Nedělám to, co se očekává, nečekám na to, co se stane. Proto se stane něco jiného, než jsem plánovala. Jazyk i obsah mých knih se vyvíjí ruku v ruce. Neřekla bych, že jsou moje ženy slabé, asi jsou svým způsobem samy, ale nebojí se být samy. Nemyslím si, že by za ně něco vyřešil nějaký muž, východisko své situace si musí najít samy.

iLiteratura: Vaše hrdinky mi připomínají ženy z děl již zmíněného Hermana Banga, jen sedí u okna a pohlížejí z něj na svět venku.
Helle Helle: Ano, přesně tak, mým ženám se ven nechce, pozorují projíždějící vlaky a lodě, co plují tam a zpátky. Někdy si říkám, že by to mělo být jinak, ale pokaždé skončím u stejného. Zajímá mě, co to znamená, být jako člověk sám na světě. Předevčírem jsem odevzdala nový román, který jsem týden předtím četla svému muži. Řekl mi, že ženská postava v něm tentokrát funguje lépe, protože je aktivnější. Je jí pouhých šestnáct let. Nejedná se však o knihu pro mládež, je to příběh o mladé ženě.

iLiteratura: Uvažujete o tom, že byste se vrátila k mužské hlavní postavě, jakou jste představila v románu Jestli chceš?
Helle Helle: To je moje jediná hlavní mužská postava, která je ale včleněná do vyprávění o ženě. Musela jsem to zkusit, abych zjistila, jak o lidech dokážu psát z mužské perspektivy. Dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu odhodlala. Nakonec jsem psala stejným stylem, ačkoli text byl o muži. Píšu bez ohledu na pohlaví, jde mi o lidský příběh jako takový. Podle jednoho dánského kritika pojednává tato kniha o úplném slabochovi. Je to pochopitelné, protože mou hlavní postavou byl pasivní, neakceschopný chlap. Protože to je muž, působí slabošsky, zatímco ženy působí spíše jako oběti. Moje hlavní postavy musí být poněkud zdrženlivé. Nezajímají mě lidé, kteří jednají s určitým cílem. V životě sice možná máme nějaký cíl, ale nikdy nevíme, zda se odvážíme tím směrem vydat a jak to bude probíhat. Je mnohem zajímavější, když se to nestane, než když se to stane.

iLiteratura: Mají vaše hrdinky konkrétní předobraz? Jaké ženy vás inspirují?
Helle Helle: Vzorem pro veselé a svěží ženy je moje maminka. V každé knize i ženě je z ní kus. V románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase ji připomíná teta, v Ženách bez mužů je to starší sestra, v Na dně je jí kousek v Půtě. Jsou to ženy, které se umějí nadchnout, možná až příliš. Moje maminka před pár lety zemřela, byla to entuziastka, což má i svou odvrácenou stranu, protože takového člověka prostě může být chvílemi až moc.

iLiteratura: Vy sama se do svých postav nepromítáte?
Helle Helle: Všechny moje hrdinky mají samozřejmě i moje rysy. Při psaní ale často dochází k posunu. Ony se změní, ale já chápu všechno, co dělají, rozumím příčinám jejich jednání i tomu, proč se rozhodnou špatně nebo se nerozhodnou vůbec. Tímto způsobem se do postav dostává hloubka, nejsou čistě smyšlené. Snažím se vyprávět o ženách tak, jako bych je znala stejně dobře či špatně jako sebe samotnou.

iLiteratura: Vy ale využíváte i mnoha svých konkrétních zážitků a zkušeností, například jste žila v Rødby, kde se odehrává i román Ženy bez mužů.
Helle Helle: Ano, ráda používám místa a situace, která dobře znám. Moje maminka i já jsme pracovaly v parfumerii, v Rødby jsem vyrůstala. Při psaní ale zároveň vzniká něco, co s mým životem nemá nic společného.

iLiteratura: Má i ústřední postava spisovatelky v románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase nějaké autobiografické rysy?
Helle Helle: Ano, chtěla jsem psát o tom, jaké by to bylo, kdybych nezačala psát. Nakonec z toho ale vznikl příběh o dívce Dorte, která se vydala stejnou cestou jako já, přestěhovala se do Kodaně a začala se věnovat tvůrčímu psaní.

iLiteratura: V knize Tohle jsem měla napsat v přítomném čase mě zaujalo, že vaše hrdinka Kodaň nejprve ochutnává, navštěvuje ji, chodí po obchodech a nakupuje. S tímto momentem se u vás setkáváme poprvé, vaše hrdinky se jinak pohybují spíše směrem z města pryč, do provinčních částí Dánska.
Helle Helle: Myslím, že už bylo načase. Děj se částečně odehrává v Kodani, ale mnohem zajímavější je kontrast, který je vidět, když mladá Dorte dennodenně do metropole dojíždí. Není Kodaňanka, je to holka, které trochu trčí sláma z bot. Je to svět, ze kterého nepochází a ve kterém se seznamuje s básníky a uměleckým prostředím.

iLiteratura: Román se odehrává v 80. letech, ale dobový kontext v něm je sotva znatelný. Byl to váš záměr?
Helle Helle: Ano, nechci psát příběhy, které by byly pevně včleněné do určité doby, například oblečením nebo hudbou. Jednou mě někdo upozornil na to, že se kniha odehrává v době před pádem berlínské zdi. Zhrozila jsem se, protože jsem do děje žádné historické souvislosti úmyslně neuvedla, aby to vyprávění neochromilo. Moje knihy jsou nadčasové nebo se odehrávají v nedávné minulosti, protože se vyhýbám mobilním telefonům, které všechno zničí. Případně je umístím do lesa, kde není signál, jako v románu Jestli chceš. Bylo by matoucí, kdyby se postavy měly ustavičně s někým kontaktovat a telefonovat. Celý digitální svět se k tomu, o čem píšu, nehodí. Můj nejnovější román, který v Dánsku teprve vyjde, se odehrává v roce 1981. Stále se vracím v čase.

iLiteratura: Alternativní dánské divadlo Mungo Park román Tohle jsem měla napsat v přítomném čase zdramatizovalo. Jaký to je pocit, vidět vlastní text zinscenovaný?
Helle Helle: Bylo to úžasné. Na inscenaci jsem se nijak nepodílela, ale tvůrci se textu nečekaně drželi. Všechno, co na scéně zaznělo, převzali z knihy a zachovali i ich-formu vyprávění. Všechny osoby kromě ústřední dívky Dorte o sobě mluvily ve třetí osobě. Bylo to geniální a skvěle to fungovalo. Nikdy jsem si vlastní román nepřečetla tak intenzivně, jako když jsem ho viděla na scéně. Navíc použili oslavné písně, které jsem dřív napsala pro mámu, sestru, tátu…

iLiteratura: Píšete o obyčejných lidech prožívajících běžné potíže. Vnímáte to tak, že jsou ve skutečnosti všichni lidé obyčejní a jen se prezentují jako zajímaví?
Helle Helle: Neumím příliš hodnotit lidi, ale když se podíváte na Instagram nebo Facebook, mám trochu tento dojem. Doufám, že čtenáři v mých knihách a postavách nacházejí něco, co je jim blízké. Nebo se s nimi naopak vůbec neidentifikují jako můj muž, který o nich tvrdí, že jsou deprimující a že v nich nepoznává ani kousek sebe.

iLiteratura: Na sto padesáti stranách románu Tohle jsem měla napsat v přítomném čase se toho stane hodně, přesto se stejně jako v jiných svých titulech stále držíte útlého formátu a intimního kruhu postav. Umíte si představit, že byste některý budoucí příběh rozvinula do objemnějšího díla s více postavami či zkusila jiný žánr?
Helle Helle: Myslím si, že by pro mě bylo těžké udržet napětí na větším prostoru a ve více postavách. Nedokážu začít psát jinak než dosud. Snažím se především nesklouznout do nějakého klišé.