Stromek byl ozdobený. Koupelna uklizená. Chyběla už jenom kachna a dárek pro toho, kdo v rýžovém pudinku najde celou mandli.
V obchodě byla první zákazník. Jenže když na ni u pokladny přišla řada, zjistila, že si místo kabelky, ve které měla peněženku, vzala pytel s věcmi na jógu. Sama sobě se zasmála. I pokladní se smála.
„Veselé Vánoce,“ volal za ní vedoucí prodejny, když byla na odchodu. „Však já se pro tu kachnu vrátím,“ odpověděla.
Za tu poznámku se praštila do hlavy ještě jednou.

Zastavila před domem, motor nechala běžet a vběhla dovnitř pro peníze. V bytě bylo pořád ještě ticho. Kim spal. Šel si lehnout pozdě. V noci se několikrát probudila a slyšela, jak kramaří v kuchyni.
Vrazila do pokoje pro kabelku. Ležela pod sedačkou.
Zazvonil telefon a ona ho zvedla. Volal Bo z Nového Zélandu. Půjčil si od jednoho barmana mobil. V pozadí byl hrozný kravál a ozývalo se tam něco jako herní automaty. Popřáli si veselé Vánoce. Odložila sluchátko a šla pro Kima.

Ležel v posteli na zádech. Oči měl dokořán a ústa podivně zkřivená. Stála v nohách postele. Oknem mu na chodidla dopadalo bílé světlo. Trčela zpod peřiny.
„Tak ty jsi vzhůru,“ řekla. „Mám na drátě Boa. Je v nějakým baru.“
Z telefonního sluchátka v pokoji se ozýval elektronický šum. Za ním bylo z ulice slyšet motor auta.
„Představ si, že jsem si na nákup vzala tašku na jógu,“ pokračovala.
Zarazila se. Přetáhla mu peřinu přes chodidla. Měl je studená a nepřirozená.
„Kime,“ řekla, ale už v něm nebyl život, nedýchal.

2

Nejdřív byl ale listopad a pršelo.
Lilo jako z konve. Byla sobota ráno.
„Safra, to to ale chčije,“ řekla.
Stála v županu v kuchyni u okna. Kim se vrátil z krámu se snídaní a v předsíni popotáhl. Pak vešel a před ni na stůl položil něco těžkého.
„Nejde mi do palice, kde se ta podělaná voda bere,“ řekla.
Otočila se na něho. Z mokrého sáčku vytáhl žemle. Na jídelním stole ležela cihla.
„Co to je?“ zeptala se.
„Cihla. V létě ji můžeme používat jako zarážku u dveří.“
„Kdes ji sebral?“
„Na cestě. Asi vypadla z nějakýho nákladu.“
„Myslíš z nějakýho náklaďáku.“
„Pro mě za mě. Pojď si dát kafe.“
Posadili se. Susanne zvedla cihlu a opět ji položila.
„Je svinsky těžká,“ řekla.

Pili kávu a jedli housky.
„Proč jsi vlastně začala mluvit tak sprostě?“ zeptal se.
„Vždyť nemluvím sprostě. Nebo snad jo?“
Postavila svůj šálek na cihlu a zadívala se na něj. Pak ho postavila zpátky na stůl.
„Zní to divně, když mluvíš sprostě. Neumíš pořádně nadávat.“
„Nadávám jako všichni ostatní.“
„Ne.“
„Hm.“
Voda teď cákala do oken. Málem nebylo slyšet ani provoz na křižovatce.
„Dneska budu potřebovat deštník,“ řekla.
„Tak si ho vem. Je ve skříni.“
„Včera jsem ho nemohla najít.“
„Leží na spodní poličce.“
Vstal i s drobky na triku, došel pro deštník a položil ho před ni na stůl:
„Tady ho máš. Šťastnou cestu.“
Opřela se do židle. Podívala se do stolu. Pak ven z okna. Deštník a cihla, to jsme my dva v kostce, napadlo ji.

3

Měla se s Ester setkat v nákupním centru. Deštník položila na zem pod sedadlo. Vedle kozaček se jí objevila loužička vody. Vždycky když vlak brzdil, loužička se posunula.
Kozačky byly nové. Vrzaly. Dosud je prošlapávala. Byly černé a kožené. Kolem kotníků a na špičkách se už dělaly rýhy. Mohlo za to deštivé počasí. Plivla si na ukazovák a jednu z bot začala mnout.
Naproti ní seděla paní a vysávala si rty. Bez ustání se na ni dívala. Susanne se na paní nedívala. Koukala se střídavě na svoje boty a do jakéhosi bodu za ženinými zády. Paní měla kostkovaný svetr. Naklonila se k Susanne.
„Jde to odstranit mlíkem,“ pronesla.
„Hm,“ řekla Susanne.
„To se namočí chomáč vaty do mlíka a tře se to tím. Pak to zmizí.“
Paní se úplně předklonila. Susanne cítila její dech. Byl cítit játrovou paštikou.
„Máte je nový?“ zeptala se paní.
„Né.“
„Hm. Vypadají tak.“
Pak vešel do vagónu revizor. Paní měla měsíční jízdenku, kterou držela v napřažené ruce před sebou. Zůstala tak, i když už revizor pokýval hlavou a odešel.
„Jedete na nákupy?“ zeptala se a usmála se na Susanne.
„Ne. Nejedu.“
„Já se mám setkat se synem a se snachou,“ řekla paní. „Doma u jejích rodičů. Syn se ženou totiž jináč bydlí v Americe, abyste věděla. Ale teď jsou na dovolený a bydlí u jejích rodičů. A pozvali mě k sobě na návštěvu, to je od nich stejně hezký. Taky jsem je byla navštívit v Americe. Byl to fantastický zážitek. Bydlí v Texasu.“
Vyslovila to tesas.
„Syn pracuje v mlíkárenství. Teď si určitě říkáte: mají v Texasu vůbec mlíkárny?“
Susanne mlčela.
„Amerika je přece proslulá obřími bifteky. Jen si to představte, vzali mě do restaurace, jedné z vůbec nejlepších ve státě. Tam jste si mohla dát biftek, co měl až dvanáct set gramů. Co vy na to? Já si ale dala jenom dvěstěpadesátigramový. Zato syn si objednal osmisetgramový biftek. Ohó, to byl ale kusanec. Ale když on měl vždycky masíčko moc rád. Nemají totiž děti, to je jejich soužení. Však víte, strast a slast chodívají pospolu, jak se říkává. To už asi víte. Nebo ne? Ale daří se jim dobře. Nikdy si nestěžujou. To by taky byli sralbotky.“
Našpulila ústa a pokývala hlavou.
„Vydělá přes milión ročně,“ špitla. „Samozřejmě v dolarech. On totiž skoro vynalezl margarín.“
Vyslovila to doularech.
„To je ale přece dost starý vynález, nebo ne?“ řekla Susanne.
„Mlčím jako hrob,“ opáčila žena. Usmála se. Měsíční jízdenku si pečlivě uklidila do kabelky a sepjala ruce v klíně.
„Tak teď máte o čem přemýšlet,“ dodala. Kývla směrem k botám.
„Nezapomeňte na to mlíko. Mám to ověřený.“

4

Dva roky předtím pracovala Susanne v nemocnici.
Zpočátku uklízela. Do práce chodila na šestou. Převlékali se ve sklepě. Pod zástěrou nenosila ráda punčocháče, ale v chladných měsících to bylo nevyhnutelné. Uklízečky a uklízeči si ze skříně mohli vzít i termotrika pro pacienty.
Ve vedlejší místnosti si vyzvedla vozík, zkontrolovala ho a doplnila. Poznat vlastní vozík byla hračka. Nezasvěcený by žádný rozdíl nezaznamenal. V zásadě byly vozíky stejné, lišily se ale například v tom, jak na nich visely gumové rukavice. Mohly být pověšené přes hranu kyblíku nebo na násadě mopu nebo prachovky. Někdo je porůznu složené pokládal do košíku.
Skoro všichni obraceli rukavice naruby. To se naučila ze všeho nejdřív. Techniku používali všichni stejnou. Když se rukavice vevnitř namočila, sundala se z ruky, nachystala se k obrácení, stiskla se u rantlu a máchlo se s ní ve vzduchu, až nabrala vzduch a vnitřek se sám od sebe obrátil naruby. Pak se pověsila na vozík, aby vyschla. Tatáž procedura se používala, když se rukavice měla použít znovu.
Susanne poznala svůj vozík podle gumových rukavic a silně vybouleného kyblíku na mop. Když ji zaučovali, vedoucí se za ten kyblík omlouvala. Měli vysát pohovku ve společenské místnosti a vedoucí žehrala i na to, že je vysavač zanesený prachem. Susanne si na to od té doby vzpomněla pokaždé, když spatřila nějaký vysavač.

Společenská místnost byla nejsnazší. Ráno tam skoro nikdy nikdo nebyl. Vysypaly se popelníky, časopisy se uložily na místo, setřely se stoly a židle. Vypulírovalo se to tam.
Pak přišly na řadu pokoje, ty byly nejnáročnější. Občas tu nějaký člověk brečel. Šmejdila kolem mokrým hadrem a mopem na dlouhé násadě. Musela dávat pozor, aby na nočních stolcích nepřevrhla vázy s kyticemi. Aby mohla utřít prach, musela přemisťovat jejich osobní předměty. Pokoje byly cítit chemikáliemi a zkaženým dechem. Pacienti ji pozorovali.
Záchody a koupelny byly nejhorší. Bála se, že najde kousky masa. Vzniklo to tak, že kdysi pod umyvadlem jeden našla. Byl zažloutlý a připomínal zaškrcený konec párku. Vždycky nalila do záchodu a do kýble s vodou spousty dezinfekčního prostředku. Vonělo to čistotou. Podlaha byla často od kreve, ale to jí nijak zvlášť nevadilo, jenom jí tam nesmělo být moc.
Dlouhé chodby byly nejnudnější. Mopem se máchalo ve tvaru jakési ležaté osmičky. Všichni se oháněli na vlas stejně. Měla za to, že existuje dekret, který předepisuje, že se mopem musí máchat přesně takhle. Občas na chodbu vyvezli postele, které se měly umýt. A to bylo vůbec ze všeho nejhorší, protože si jich člověk všiml, až když už si myslel, že je se vším hotový. Musely se vydrhnout. Člověk měl sklon to ošidit. Sestry, doktoři a ostatní personál chodili po chodbách a vrhali kradmé pohledy na ruce v gumových rukavicích.

18

Susanne se utěšovala dvěma představami. První z nich byla myšlenka na život s mužem, kterého kdysi znala. Byl by to nekomplikovaný a konkrétní život. Čas by trávili dotyky, výlety a nákupy. Chodili by do práce a měli děti. Spřádat plány na rodinné oslavy nebo debatovat o novém osvětlení nad stůl v jídelně, by nebyl žádný zločin. Měli by přátele, kteří by je o víkendu navštěvovali. Ale tahle představa vždycky vyústila do špatného závěrečného obrazu. Viděla samu sebe, jak nad vším tím dostupným štěstím brečí. V tomhle životě nebylo dost pochybností. Nebo to možná byla jenom chabá výmluva, protože už ztratila odvahu. Pokud ji tedy vůbec kdy měla. Jednou řekla: „Kime, opouštím tě, protože nevím, jestli tě miluju.“ „Přestaň už s těma klišé,“ pravil na to on, a pravděpodobně proto s ním zůstala.
V druhé představě se chystala sepsat jeho nekrolog. Napsala ho tak smutný, že se až rozbrečela nad vlastní statečností. Na pohřbu by taky mohla pronést velkolepý proslov. Ale tahle představa byla ještě prchavější, protože kdo by zaplnil kostel? A které noviny by nekrolog otiskly, když ještě tu svou knihu nedokončil? Svou první knihu.
Teď seděla v ložnici vedle Kima na kuchyňské židli Ester. Pouštěl jí hudbu a ukazoval fotky. Hledal v počítači a našel něco, co ji rozesmálo. Přes ramena měla přehozenou tu novou vestu.
Susanne stála u dřezu. Cítila svoje lícní kosti. Kůže na obličeji se jí napínala. Myla pánev a drhla dřez. Oči jí zalily slzy a ona třikrát pomalu mrkla. Vyšla do chodbičky a oblékla si kabát, přes ruku si pověsila kabelku.
„Jdu se na chvíli projít,“ křikla dozadu stísněným hlasem, než odešla. „Jasně,“ zavolal Kim.
(…)

21

Ještě existovala třetí útěšlivá představa a to bylo zařízení bytu, kdyby v něm bydlela sama. Vymalovala by a sehnala by si nový jídelní stůl. Do představy patřily bílé hrnečky s modrými proužky. Ale jakmile si ty hrnky vybavila, představila si současně, jak s nimi v sobotu ráno u stolu sedí sama. Zprvu byla rozjařená a spřádala plány, co ten den podnikne, dokud ji ovšem docela nevyčerpalo ticho a pomyšlení na všechny ty nesčetné možnosti.
Možná si přála, aby ji někdo omezoval. Nevěděla, co jiného by v tom mohlo být.

Jednou v rádiu nějaký pitomec navrhl, aby si lidé udělali seznam plusů a minusů. Byla o víkendu sama doma a v bytě jí všechno padalo na hlavu. Dlouho hledala tu správnou propisku a vhodný kus papíru, propisku našla ve své tašce a po papíru pátrala v Kimově zásuvce. Našla všechno možné jen ne vhodný papír a to hledání jí zabralo velký kus sobotního dopoledne. Když konečně seděla u stolu a před sebou měla čistý list, vypadala slova směšně a navíc nebyla přiléhavá. Protože Kim nebyl jen „nerudný“ a „těžkomyslný“ a taky „hajzl“, byl i pravý opak a taky všechno mezi tím, především byl něco jiného než ona, ačkoli byl v mnohém úplně stejný.
Jak se tam lopotila, zazvonil telefon. Byl to on, a byl naštvaný. Zeptala se ho, proč volá, když je tak otrávený. Otrávený prý není, prohlásil, ale teď asi bude. Naopak měl zrovna skvělou náladu, ale slyší, že je otrávená ona, a tak tedy zavěsí.
A taky zavěsil.
Vzala papír a do kolonky minusy napsala „ničí mi život“.
Pak zavolal znovu a omluvil se. Nestávalo se to často a ona držela sluchátko oběma rukama. Měla vřelý hlas. Když se rozloučili, obrátila papír a napsala: „Dobrý rozhovor je v jinak neradostném vztahu dvojnásobná radost“. Rychle papír zmačkala. Takhle to nemyslela.

Potíž byla, že jí po chvíli samoty začalo něco chybět. Čas nemohla zaplnit jen modře proužkovanými šálky a telefonáty. S kým? Věděla moc dobře, že přijde den, kdy ticho začne nenávidět. Bude zapotřebí povídavého muže, popřípadě vícero mužů, kteří by mohli něco vykonat, ať to či ono. Problém spočíval v tom, že se jí nechtělo hledat jiného. A pokud by se jí chtělo, bylo by jen otázkou času, než nad ranní kávou opět začne smolit nekrology.