Dánská autorka, jejíž pseudo pseudonym probouzí u Čecha potměšilé konotace (a jenž ovšem v kontrastu k jiným severským jménům hemžícím se podivuhodnými písmeny funguje jako dobře zapamatovatelná značka), se u nás už zabydlela více než dobře. Díky své české překladatelce Heleně Březinové jí zde v průběhu šesti let vyšel jeden soubor povídek a dva romány.

V nedávné době si tato autorka polepšila i u širšího čtenářského okruhu – poslední román Ženy bez mužů figuroval i v několika žebříčcích “čtení na léto”. Zrovna oddychové ale knihy Helle Helle nejsou. Nepostrádají totiž onu iritující vlastnost letním čtenářem (pomineme-li konzumenty detektivek) obvykle nežádanou: znepokojivost.

K dnešnímu dni je Helle Helle autorkou osmi knih. Od fragmentárního vyprávěcího stylu se zvolna přesunula k propracovanější a náročnější kompozici románu. Zlomkovitost pomalu získala očekávaný řád.

Dvanáct miniatur
Na počátku byla její sbírka povídek Zbytky (česky Dauphin, 2002), která obsahuje dvanáct úsporných povídek, jejichž vypravěčkami jsou bez výjimky ženy popisující každodenní situace (balení před stěhováním, přípravu večírku pro přátele, návštěvu kina). Většina hrdinek si se svým okolím úplně nerozumí. Některé jsou až patologicky neschopné řešit nečekané problémy, jiné jsou vykořeněné, což se projevuje tím, že nedokáží zůstat na jednom místě (častý motiv stěhování), některé jsou díky svému chování přímo outsidery společnosti. Čtenář si záhy uvědomí, že mnoho z nich mu bylo vlastně nesympatických. Důvodem je především neschopnost sebereflexe hlavních postav. Stejně jako v dalších knihách nabízí autorka vždy jen perspektivu vypravěče (respektive vypravěčky) a i tak toho prozrazuje málo. Jde o kusá pozorování, jejichž výpověď je sporná, hodnotící element často záměrně chybí. Ženy jako by se divily tomu, co samy říkají.

Pro způsob, jakým autorka pracuje s pointou ve svých kratších textech, je příznačná povídka Jednou zjara, v níž hrdinka na lavičce v parku vyslechne příběh ženy, která nechala své novorozené dítě nedopatřením tři dny samotné doma v postýlce. Ostrá pointa, kdy tuto ženu poté, co dovypráví svůj příběh, kopne do břicha rozmazlený chlapeček trucující v leže na chodníku, je umocněná suchým konstatováním hrdinky, která všechno vidí: „Ještě tam ležela, když jsem odcházela.“

Když spolu lidé nemluví
Nekomunikace, tolik příznačná pro skandinávskou povídku, na stylové úrovni podpořená stručnými, nerozvitými větami a krátkými odstavci, vytváří v textech Helle Helle napjatou atmosféru. Reálie jsou přítomné pouze náznakem a také o čase jsme často informováni jen nepřímo (je-li například celá povídka jedinou dramatickou situací, jako v povídce Neděle patnáct hodin deset minut, časové indikátory postrádají smysl). Autorčin styl rezonuje s texty o dvě generace staršího norského prozaika Kjella Askildsena. Optikou „tady a teď“, při jejímž použití je hrdinova minulost i budoucnost obsažena cele v přítomném okamžiku, autorka zase odkazuje k povídkám Němky Judith Hermannové.

Když měla Helle Helle v roce 2006 autorské čtení na pražském Světu knihy, doznala, že dramatický začátek jejího dalšího románu Představy o nekomplikovaném životě s mužem (Paseka, 2006) je tak trochu odpovědí na dobromyslný soud jednoho dánského kritika, který v reakci na její styl prohlásil, že v jejích knihách se děje úplné „prd”. Iniciační a zároveň katarzní scéna, v níž hrdinka Susanne jakoby mimochodem najde na Štědrý den svého partnera mrtvého v posteli, je na samém počátku knihy, ale vypadá, že sem byla dosazena z jejího konce. Na posledních stránkách románu je totiž popisován den před Štědrým dnem, kdy se náhle zdá, že Susanne a Kima čeká přeci jen šťastná budoucnost.

Do dnešního dne urazila Helle Helle, tato archeoložka ženských duší, dlouhou cestu. Ačkoli její psaní prošlo poměrně zásadní proměnou, zůstalo v něm zachováno všechno to, co činí tvorbu této autorky čtivou, zábavnou a především přístupnou. Spisovatelčin styl je stále maximálně úsporný, stále se v nich setkáváme se zcela průměrnými lidmi s jejich průměrnými radostmi a starostmi (jaký to smělý kontrapunkt k onomu prozaickému proudu, který se hemží individui vynikajícími pokřiveností tělesnou i charakterovou) a stále se při čtení houpeme na vlnách nedořečeného, které zabraňují knihu rychle zhltnout a zapomenout, a naopak v nás probouzejí vlastní zážitky z podobných situací a zavádějí nás do dávno zasutých končin naší paměti.

Štěstí na trajektu

Hrdinkami románu Ženy bez mužů jsou sestry Jana a Tina, které pracují v parfumerii na trajektu mezi Dánskem a Německem a společně vychovávají Tininu nemanželskou dceru Ditu. Jejich svět tvoří už jen několik kamarádů z trajektu a  rodina Lundových, starší manželský pár žijící s dospělým synem, do jisté míry doplňující neúplnou rodinu obou sester. Tina a Jana nejsou žádné intelektuálky, duševního uspokojení dosahují nad hrnkem kávy při četbě magazínů pro ženy nebo poměrně planým vykládáním s přáteli popíjejíce vodku s džusem. Tina je dívka trochu praštěná, Jana naopak plachá, obě jsou to ovšem holky do nepohody, za nimiž se otočí kdekterý chlap. Pokud jde o muže, mají ovšem obě děvčata víc než jasno. Už jejich babička nevydržela s jedním mužským déle než pár měsíců. Matka Henrieta proto předešla podobným nedorozuměním tím, že ani k jedné z dcer neměla otce a její model nakonec zopakovala i Tina, když si Ditu pořídila s elektrikářem, který jejich městem jen projížděl. Děj románu naznačuje, že ani Jana, jejíž optikou nazírá život sester čtenář, není stovřena pro teplo rodinného krbu. ”Já se nevdám,” zní její kategorická odpověď na otázku, jak čelit stereotypu mezi manžely.

Helle Helle pracuje mistrovsky s banalitou a díky jejímu přesnému dávkování získáváme neodbytný pocit autentičnosti. Oproti povídkám nejsou jednotlivé situace často vypointovány, rozplynou se do neurčita, tak jako se to stává v životě. Text navíc zabydlují všední detaily, u kterých jásáme, protože přesně víme, jaký je to pocit kopat před sebou po cestě víčko od limonády nebo šlápnout na podlaze auta na víko od bonboniéry, a tato skutečnost z nás dělá přímé spiklence románových hrdinů.

Hrdinové všech do češtiny přeložených děl Helle Helle jsou ve vleku svých malých životů. Někteří si ještě hýčkají své plány (jako Kim, který se snaží napsat svou knihu), většina se už ale smířila s tím, že jejich budoucnost je nalinkovaná a vlastní iniciativa posunout se dál se nevyplácí, protože kýžený výsledek se nedostavuje. V románu Ženy bez mužů, který je více než co jiného výřezem ze života v podobě několika dnů vybočujících z normálu jen koncentrací nečekaných úmrtí, je přítomna úzkost spolu s radostí v té prosté formě, v jaké se zřejmě vyskytuje v životě většiny lidí v civilizovaném prostoru, s nimiž osud zachází víceméně laskavě (jsou ušetřeni velkých úspěchů ale i velkých katastrof). Jsou to záblesky, které se objevují stejně náhle jako pak pomíjejí, a je to právě jejich prchavost, která činí svět snesitelným a vlastně i zábavným místem pro život.