Dánskou autorku Helle Helle již netřeba představovat. Svůj minimalistický styl nezapře ani v útlém, ale myšlenkami nabitém románu Jestli chceš, v němž nás seznamuje s vypravěčem Roarem a jeho náhodnou, o deset let mladší známou, o níž se mluví jako o Vejmandové. Ti dva se setkávají za bizarních okolností v dánském lese, který nebývá nikterak neprostupný, ale přesto se v něm oba ztratí. Na les brzy padne tma a muž se ženou prožijí noc, která lecčím překoná hrůzné scény severských thrillerů. Ve tmě se zaleskne několik párů cizích očí, v dálce houká sanitka, křičí žena – nebo to byla sova? Je strašná zima, mobil nemá signál a uprostřed toho muž se ženou, kteří se neznají a bloudí v kruhu. Nekonečná noc evokující scenérii z hororu Záhada Blair Witch probudí v ženě potřebu mluvit. Zničehonic na vypravěče začne chrlit svůj životní příběh, v němž zůstává mnoho neznámého. Žena se postupně mění v hlavní postavu, ačkoli rámcový příběh vypráví v ich-formě Roar. Cestu z lesa ven však nenajdou ani druhý den, a tak znovu, tentokrát již v zcela zbědovaném stavu, hledají útočiště na další noc.

V těchto dvou dnech, kdy se prakticky dějově nestane vůbec nic, se v životě hlavních postav odehraje to nepodstatnější. Roar s Vejmandovou si v boji proti vlastní civilizovanosti sahají na skutečný život, jeho podstatu. Hledají jídlo, pití a teplo. Zjišťují, že se o jejich nalezení musejí přičinit sami. Les, zima, puchýř na (Achillově) patě a nepadnoucí boty jako by byly symboly jejich prázdných životů, plných nešťastné nedokonalosti, zraňování a vnitřního chladu či vyhaslého rodinného krbu. Nakonec snad ale společně nacházejí to, co si dosud neuvědomovali či neměli. Radost ze samotného života.

Roar s Vejmandovou tvoří zvláštní pár. Od něj by se dalo čekat převzetí iniciativy nebo alespoň trocha orientačního smyslu, avšak Roar připomíná až přehnanou dánskou snahu po rovnoprávnosti mužů a žen, v níž muž přenechává veškerou iniciativu ženě, aby ji snad svým gentlemanským činem neponížil. Takže se Vejmandová automaticky chápe vůdčí role a málem ji to stojí život.

Helle Helle staví základní předpoklady lidské existence proti výdobytkům současnosti a klade si klasickou otázku po smyslu života. Ženin život je vyprávěn ve třetí osobě, jako by se od něj Vejmandová i Roar distancovali. Narativní roviny do sebe nezapadají, působí jako dva zcela odlišné příběhy, dva různé světy. V hrdince ani nepoznáváme ženu z vedlejší (nebo hlavní?) dějové linie. Autorka se neodchyluje od svého stylu. Z jazykového hlediska píše úsečně, jasně, staccato, někdy k sobě myšlenky a věty spojuje skoro nepochopitelně, přesto velmi precizně. Postavy líčí v náznacích, ale čtenář získává dojem, že je zná odjakživa. Tradičně se zabývá „tichými existencemi“, nenápadnými lidmi a jejich životními příběhy kdesi v dánské provincii.

Helle Helle již od své debutové sbírky povídek Zbytky (Rester, 1996, přel. Helena Březinová, Paseka 2002) představila ve svých realistických prózách řadu ženských postav, které nevědí, co se životem. Jsou se svou situací nespokojené, ale zároveň nejsou schopné ji významně změnit. Zajímavostí románu Jestli chceš je, že začíná oznámením: „To nejsem já. Nestojím takhle v lese za stromem.“ Jako kdyby se Helle Helle pokusila zbavit označení, které se jí lepí na paty – a sice že hrdinky jejích románů jsou jejími alter egy. Snad proto za vypravěče volí muže, který je ovšem stejně starý jako autorka, takže se té nálepky tak úplně nezbaví.

Román Jestli chceš poskytuje zvláštní čtenářský zážitek. Jedná se o zdánlivě nenápadnou prózu, která v člověku zanechá velmi hlubokou stopu a čtenář má po přečtení chuť si text vzít do rukou znovu, ještě jednou procítit a prožít zlomové chvíle a pousmát se nad humornými prvky, které se v autorčině díle poprvé objevují ve větší míře. V závěru se dozvídáme, že autorka zemřela, údajně se udávila sponkou na vlasy. Doufejme, že Helle Helle tímto neohlásila svůj spisovatelský konec a brzy čtenářům nabídne další silný literární zážitek.