Sérii Sin City od Franka Millera můžeme v dějinách amerického komiksu považovat za přelomovou už jen proto, že do komiksu počátkem devadesátých let vrátila kriminální žánr. Dříve býval velmi populární (jedno ze dvou největších komiksových vydavatelství se ostatně jmenuje DC neboli Detective Comics), ale pak jej v mainstreamu zcela zastínily příběhy superhrdinů a pro alternativněji zaměřené tvůrce byla detektivka stále příliš oddechový žánr. Miller propojil alternativu s mainstreamem ve stylu na tehdejší dobu nevídaném – krvavé a brutální příběhy s kontroverzními hlavními hrdiny kreslil robustní černobílou kresbou s mnoha vynalézavými kresebnými a grafickými prvky. Ne všechny díly Sin City se povedly bez výhrad, mnohé jsou příliš poplatné zavedeným klišé (zejména těm z detektivní drsné školy, případně filmu noir, chcete-li), nicméně dopad na americkou komiksovou scénu mělo Sin City značný, byť se projevil až s odstupem.

Pod vlivem Sin City nepochybně vznikaly také komiksové povídky o generaci mladšího scenáristy Eda Brubakera a kreslíře Seana Phillipse, které u nás nyní vyšly souhrnně pod názvem Criminal (byla tak nazvána původní sešitová série vycházející od roku 2006). Jednotlivé příběhy jsou svými náměty dosti millerovské – zejména ten první, Zbabělec, využívá Millerův oblíbený motiv o osobní vendetě jediného muže vůči komplotu mnohem mocnějších mizerů. A podobnosti se dají najít také v Phillipsově kresbě, byť je samozřejmě barevná a zdaleka ne tak radikální jako u Millera – mainstreamový trh (sešity vycházely u mamutího vydavatelství Marvel) přece jen vyžaduje přístupnější, srozumitelnější, uhlazenější kresbu. Což ale nutně nemusí být špatně, kresba tu více slouží scénáři.

Ten se také drží více při zemi – jestliže Miller zasazoval své kruté děje do fantaskního neexistujícího města, u Brubakera je to jasně čitelná Amerika hned v několika časových obdobích od sedmdesátých let až do současnosti. Nenajdeme tu žádná monstra vzrůstem nebo schopnostmi patřící do pohádek – jen mnoho antihrdinů, kteří se snaží naplnit své ambice v gangsterském světě. Někdy jim jde o „velkou ránu“, někdy o vyrovnání účtů, jindy – a ve finále se k tomu dostanou téměř všichni – už jen o přežití. Ne každému se to povede.

Brubakerův svět je přitom velmi konzistentní a uvěřitelný – zázraky se tu nedějí, ti nejúspěšnější gangsteři jsou ti nejbezohlednější a každý každého může kdykoliv podrazit. Držitel čtyř komiksových cen pro nejlepšího scenáristu umí pracovat s napětím i tempem a v pravou chvíli nasadit zvrat, ve většině případů skutečně překvapivý. Škoda, že občas autor spadne do rutiny drsné školy – na úvodním příběhu Zbabělec nejvíce irituje obrat v povaze titulního hrdiny. Jestliže do té doby využíval všechen důvtip k tomu, aby se ve své kriminálnické kariéře obešel beze zbraní, jakmile vypálí první výstřel, z důmyslného souboje opatrného zloděje s dvojicí zkorumpovaných policistů se stává banální střílečka bez originality.

Asi nejpropracovanější je příběh Mrtví a umírající. Teprve po dočtení tří pevně provázaných povídek si totiž čtenář dá dohromady všechny souvislosti jednoho nezdařeného komplotu připraveného na místního mafiánského bosse – a to hned z několika perspektiv. Přičemž pochopí i to, proč dotyčný kápo reagoval tak tvrdě a nesmlouvavě. Podobně vynalézavé kompozice komiksu sluší a kriminálnímu žánru zvláště.

Criminal patří spolu se sériemi 100 nábojů nebo Parchanti k (relativně) realistickým gangsterkám, které akci vyvažují vtipnými „hláškujícími“ dialogy a spletitějším dějem, než na jaký bývají čtenáři masové produkce zvyklí. K realitě z nich má asi nejblíže (a také ke zmíněnému Millerovi) – Brubakerovy scénáře se zdají být méně papírové, až na drobnosti jeho smutným postavám věříme a chápeme jejich jednání. K české „Deluxe edici“ jsou kromě obligátních obálkových kreseb, skic a dalších obrázků připojeny také „eseje“ – což jsou texty vzdávající hold některým filmovým thrillerům drsné školy (o filmu noir mluvit nelze, protože Brubaker zde zapojuje i hongkongské snímky). Je vidět, že autor svůj oblíbený žánr dobře zná a umí ho i napsat. Ne tak, že by se z toho někdo posadil na zadek, ale fanoušky tohoto typu oddechového čtení (které občas nemusí být úplně oddechové) by měl uspokojit spolehlivě.