Do jaké míry může komiks překonat škatulku masového zábavného čtiva? Může se někdy přiblížit (nebo vrátit) k těm uměleckým žánrům, z nichž vyšel? Maus Arta Spiegelmanna, který loni vyšel i u nás, dokázal, že komiks se může zabývat vážným tématem (a to dokonce tak obtížným, jako je holocaust) a že jeho zpracování může pro dané téma znamenat přínos. Téma podobně rozsáhlého komiksového „románu“ Sin City se oproti tomu od běžné komiksové produkce výrazně neliší: pochmurná detektivka plná přestřelek a rvaček. Přesto jde o dílo (respektive sérii) mimořádné.

Stejně jako Maus je i Sin City prací jediného autora – kreslíře a komiksového scenáristy Franka Millera. Na rozdíl od Spiegelmanna, který začínal s undergroundovým komiksem, postupoval Miller opačně: Sin City stvořil až poté, co se autorsky velmi výrazně podílel na několika masových titulech (Batman, Ronin). Proto i Sin City vychází ze stylu, jenž je pro masovou produkci charakteristický: Miller jej však vypreparoval, oprostil od všech rušivých a podbízivých elementů a stvořil celistvé dílo s přesahy do literatury i výtvarného umění.

První, co u Sin City překvapí, je kresba, která spíše připomíná tisky a rytiny. Zůstává strohá a černobílá, přičemž neexistuje nic mezi tím, žádné odstíny černošedé či šedobílé. Miller rafinovaně pracuje s ostrými kontrasty, se stíny a odrazy světla, s efektem negativu, střídá působivé siluety s detailně propracovanými obrazy, komplikované akční scény vměstná do čtvrtiny stránky, aby pak důležitý detail roztáhl na stranu celou. Vrcholnou ukázkou úderného vizuálního minimalismu je finální scéna sebevraždy v jednom z těch sešitů Sin City, jež u nás ještě na vydání čekají – celou dvoustranu zaplňuje jen obrovské citoslovce výstřelu z pistole (BOOM!) na černém pozadí.

V prvním díle (ve Spojených státech dosud vyšlo pět rozsáhlých příběhů a několik „povídek“) je přitom ještě dobře vidět vývoj Millerovy kresby: zpočátku je popisná a místy chaotická, s nepevnou linkou, postupně se však zjednodušuje, oprošťuje od všeho, co je pro děj či atmosféru nepodstatné. Obdobným způsobem pracuje Miller s textem. Vyprávění hlavního hrdiny, jeho úvahy, nálady a emoce jsou až na několik téměř literárních pasáží pojaty úsečně a stroze. Miller je ještě rozděluje do několika bublin, aby znásobil jejich váhu; několikrát dokonce důležitou repliku zopakuje. Snaží se zobrazit jak povahu pouličního rváče a vrahouna Marva, tak i sklíčenou, alkoholem, zločinem a násilím prosáklou atmosféru imaginárního města (Sin City v překladu znamená Město hříchu), kde se příběh odehrává. Mimochodem, překlad komiksového publicisty a autora několika sci-fi povídek Štěpána Kopřivy je kongeniální a obsahuje několik nečekaně nápaditých obratů („noc byla zabalená do vedra jako do deky“).

A nakonec i příběh vysoce převyšuje komiksový standard. Americkou drsnou školou inspirovaný morytát o tom, jak cynický zabiják po kratičkém setkání s láskou zasvětí zbytek života strastiplné pomstě, by se možná neztratil, ani pokud by vyšel jen v písemné formě. Miller pracuje s životnými postavami, které mají věrohodné emoce i motivaci, konstruuje logickou zápletku i její překvapivé řešení. A pokud se v Česku podaří vydat i další díly Sin City, zjistíme, že Miller svět pochmurného města rozvinul a zalidnil a že jednotlivé díly se někdy odehrávají v totožných časových rovinách a tu a tam se (prostřednictvím postav, scén či třeba jediného „okna“) protnou.

Škoda jen, že Miller svůj první příběh o Sin City zaplnil tak nesmírnou brutalitou. I následující díly jsou drsné, zde však míra a odpornost násilí (na všech stranách konfliktu) navzdory zmírnění stylem kresby někdy překračuje meze únosnosti. A ačkoliv nejde o násilí glorifikované ani zlehčené, ale poctivě protrpěné, v českém prostředí, které není zvyklé na mnohem pokleslejší varianty hororového a kriminálního komiksu, to může způsobit, že Sin City, ojedinělá ukázka současné komiksové špičky, bude zameteno mezi škvár. V žádném případě si to nezaslouží.