Kreslíř Bohumil Konečný (1918–1998) patřil k tvůrcům, kteří koncem první poloviny 20. století významným způsobem pomohli popularitě dobrodružné literatury, již tehdejší estéti i pozdější komunističtí ideologové označili jako „brakovou“. Byl autorem působivých barevných obálek k westernům sešitové série Rozruch, ilustroval exotické dobrodružné povídky Otakara Batličky i některé klukovské romány Jaroslava Foglara. Proslavil se i kresbami vnadných žen, romantickým komiksovým seriálem, ale také skandálem kolem mystifikace podvodníka Sadeckého, který vytvořil mýtus sovětské komiksové hrdinky Octobriany a přitom zneužil Konečného obrázky. Právě Konečný byl největší obětí celé kauzy, protože na rozdíl od Sadeckého zůstal v Československu a normalizační režim mu kvůli ní v podstatě zakázal publikovat.

To byl i důvod, proč se na kdysi slavného kreslíře zapomnělo – a proč jej museli až po jeho smrti znovuobjevit nejprve kunsthistorik Tomáš Pospiszyl a následně jeho hlavní současný propagátor Jan Hosnedl. Hosnedlova nejrozsáhlejší publikace monografie z roku 2018 Ženy & dobrodružství Bohumila Konečného, se na sklonku loňského roku dočkala třetího, přepracovaného a doplněného vydání. Bohatě vypravená publikace přináší Hosnedlem zpracovaný kreslířův životopis a především velké množství obálek, ilustrací a maleb pokrývajících zhruba šedesát let Konečného aktivní činnosti. Jsou mezi nimi všechny podstatné: od legendární karikatury středoškolského učitelského sboru, která mladičkému Konečnému vysloužila uznání jeho vzoru a idolu Zdeňka Buriana, obálek Rozruchu, ilustrací k Batličkovi a Foglarovi včetně ikonické obálky časopisu Vpřed s Rychlými šípy z roku 1946 (byť jen v kopii akademického malíře Pavla Barči z roku 2007) přes reklamní a erotické kresby a plakáty k budování socialismu až po nešťastnou Octobrianu. Ukazují, že Konečný byl spolu se zmíněným Burianem a vrstevníky Krumem či Milošem Novákem hvězdou české realistické ilustrace, vynikal především v akčních scénách, v zachycení koní a drsných mužů.

A zatímco tyto typy kreseb jako by nezestárly, postavy vymydlených a načesaných chlapců z ilustrací Foglarových příběhů dnes působí překonaně. Jestliže karikaturista Fischer dokázal i sošné postavy Mirka Dušína či Jarky Metelky zachytit přirozeně, kluci z Konečného ilustrací k románům Boj o první místo či Přístav volá vyhlížejí jako zmenšení manekýni. Hosnedl připomíná dnes již dobře známou situaci konce šedesátých let, kdy se uvažovalo o Fischerově nástupci pro pokračování Rychlých šípů a Konečný byl Foglarovou první volbou. Malíř nicméně odmítl Foglarovy nerovné podmínky a pokračovatelem se stal mladý Marko Čermák. Jeho zjednodušená kresba se sice Fischerově nemohla rovnat, nicméně možná byla příhodnější, než kdyby se seriálu v duchu svých dřívějších ilustrací chopil Konečný.

Dnes už je to asi jedno, jen pamětníci posledního vzepětí dobrodružné literatury (zejména mayovek) v sedmdesátých a osmdesátých letech zalitují, že je ilustračně nemohl doprovázet jejich nejskvělejší tvůrce, zvláště když o jeho práce byl zájem i v Mayově domovském nakladatelství v německém Bambergu. Publikace Ženy & dobrodružství Bohumila Konečného je ovšem spolehlivě vrátí do časů, kdy příběhy kovbojů, lovců, objevitelů a jiných dobrodruhů nadšeně hltali.