Nejnovější česky vydaný komiksový román autorské dvojice Ed Brubaker (scénář) a Sean Phillips (kresba) propojuje hned několik motivů, které autoři využili již dříve. Primární je samozřejmě noirový příběh soužícího se vysokoškolského studenta, který se vrhne na dráhu zabijáka (podobné historky známe z jejich povídkové série Criminal), druhý je nadpřirozená postava démona, který jej k tomu donutil (démony a kulty využili v pulpovém hororu Fatale), a třetí klasické schéma superhrdinských komiksů, totiž nenápadný mladík pouštějící se do boje s rozbujelým zločinem (Brubaker si přivydělával psaním hned několika superhrdinských sérií).

Ústřední zápletka je vlastně dosti obehraná: maniodepresivní vysokoškolák Dylan se pokusí spáchat sebevraždu. Od smrti (i vážnějších zranění) jej zachrání souhra náhod, ale začne se mu zjevovat démon, který Dylanovi hrozí, že když pro něj každý měsíc nezavraždí člověka, zabije ho a stáhne do pekel. Student nakonec démonovu tlaku podlehne, vybere si oběť, kterou považuje za padoucha, a muže podezřelého z pedofilního znásilnění a dalších podobných aktivit skutečně zabije. Ukáže se, že zabitý skutečně byl odporný padouch a Dylan kromě toho, že splnil démonův úkol, pocítí jisté zadostiučinění. A vlastně v zabíjení mizerů začíná nacházet nový smysl svého do té doby dost bídného života.

Jak se zlepšují Dylanovy zabijácké schopnosti a narůstá mu sebevědomí, pouští se i do války s ruskou mafií. A zatímco předtím byla z komiksu cítit inspirace klasickým filmem o zabijákovi padouchů Přání smrti, příběh se postupně více a více blíží superhrdinským modelům, byť třeba těm ne úplně ortodoxním; i české čtenáře napadne možná ještě originálnější série Marka Millara a Johna Romity Kick-Ass. A i když Brubaker vše podává poutavě a neustále čtenáře znejišťuje možností, že je Dylan nespolehlivý vypravěč, ve výsledku je ústřední zápletka Zabij, nebo budeš zabit jednou z nejkonvenčnějších, jaké Brubaker vymyslel.

To ovšem neplatí o způsobu vyprávění. Brubaker s Phillipsem už dříve rádi využívali až nekomiksový styl vyprávění. Sdělení vypravěče v první osobě nemá vůbec nic společného s obrázkem, k němuž je text připojen. Čtenář tedy vlastně paralelně sleduje dvě vyprávění a čeká, kdy a jak se propojí. Začíná to hned úvodní scénou, v níž Dylan zabije pět ruských gangsterů, aniž by u toho řekl jediné slovo – celou scénou se ale vine jeho monolog o zkaženosti současného světa a o letargii jeho hmotně zajištěných obyvatel. Podobně autoři pokračují i v celém románu, který u nás během prvního pololetí vyšel ve dvou svazcích: klasické dialogové scény střídají pasáže monologů, které jsou Phillipsem vlastně jen ilustrovány. Nejpatrnější je to na stránkách či dvoustránkách, kde už je text a obraz úplně oddělen: po krajích teče souvislý a někdy i docela dlouhý text, který kresby na vedlejší části stránky jen dokreslují. Někdy jde o jeden výrazný obrázek, jindy jich je více, společné mají to, že v nich nikdo nemluví.

Jako by se tady Brubaker s Phillipsem vraceli do časů ještě před promluvovými bublinami, které jsou dnes neodmyslitelnou součástí komiksového média. Vycházejí samozřejmě ze svých předchozích prací, které díky inspiraci žánry noir a detektivní drsné školy často využívaly komentář hlavního hrdiny. Zde to však nabírá mnohem větší a výraznější rozměr. Kromě toho Brubaker skáče v čase a například zmíněnou akční scénu ještě několikrát přehraje, než k ní děj skutečně dospěje. Jednu kapitolu vypráví Dylanova kamarádka a v jedné fázi příběhu také milenka Kira, jinak je ale výhradním vypravěčem Dylan; vlastně i tehdy, když na chvilku zmizí ze scény a čtenář sleduje snažení policistky Sharpeové, která navzdory oficiální policejní linii tvrdošíjně propojuje Dylanovy zdánlivě nesouvisející vraždy padouchů.

Už literární drsná škola výrazně závisela na stylu a nejinak je tomu i v případě Brubakerových komiksů. V Zabij, nebo budeš zabit tento styl vystupuje do popředí a možná se blíží své hranici. A z vlastně dosti tuctové a místy natahované zápletky umí učinit sugestivní, vtahující čtení. Že k tomu přispívá i Phillips svou charakteristicky temnou a hrubou kresbou, asi ani není potřeba dodávat.