Vydání krimikomiksu Místo činu je zajímavé už vzhledem k jeho pozadí. Jde o jeden z prvních větších scenáristických pokusů Eda Brubakera, který si v následujících letech vybudoval skvělé jméno jak díky práci na superhrdinských sériích Batman či Captain America, tak především díky tomu, jak v sérii Criminal, v komiksových románech Zatmívačka, anebo Zabij, nebo budeš zabit vrátil kriminální žánr do komiksu. Ukazuje se, že právě krimi žánr byl vždycky jeho hlavní, že od počátku toužil psát kriminální komiksy – a že v tom nebyl ve své generaci sám. Předmluva Briana Michaela Bendise, další velké scenáristické hvězdy, která se ovšem po prvních úspěších už soustředila téměř výhradně na superhrdinské série, vzpomíná na společné začátky. Jak on, tak Brubaker, ale také Greg Rucka (u nás ho známe ze série Wonder Woman) či Brian Azarello (také mimo jiné pracoval na Wonder Woman, ale i u nás kompletně vyšla jeho podstatnější krimisérie 100 nábojů) chtěli do komiksu vrátit detektivku. Právě Brubakerovi se to podařilo v největší míře, ostatní se nakonec podřídili požadavkům trhu a své vypravěčské dovednosti vložili do služeb velkých vydavatelství a superhrdinských pohádek, jejichž děj ovšem patřičně zdrsnili a zrealističtili.

Bylo to koncem devadesátých let, kdy detektivní thrillery dominovaly žebříčkům prodejnosti a dařilo se i filmovým kriminálkám, jen v komiksu to stále nějak nešlo; držel se jen tvrdohlavý Frank Miller s expresivně nadsazenou sérií Sin City. Brubakerovi se nakonec po několika letech a mnoha verzích podařilo Místo činu prosadit, ale šlo jen o dílčí vítězství: namísto rozsáhleji prokomponované série zůstal jeden příběh (rozmachem jej můžeme považovat za komiksový román – stránek sice nemá mnoho, zato se na nich hodně mluví). Hlavní inspirací přitom byl u nás už pozapomenutý představitel americké drsné školy Ross Macdonald (Brubaker v doslovu píše: „knížky s Lewem Archerem byly moje kurzy psaní a zápletky Místa činu toho archerovským knihám hodně dluží“), jehož romány se odehrávaly v Kalifornii šedesátých let a hojně do nich zapojoval různé ezoterické hippie komunity, kam s oblibou unikaly dívky, které Macdonaldův detektiv hledal.

Brubaker postupuje až nápadně podobně: jeho hrdina, stále ještě relativně mladý (na hlavě má punkový rozcuch a rád nosí volnou červenou košili) soukromý detektiv Jack dostane za úkol najít zmizelou mladou ženu Maggie, přičemž první stopa vede právě do volnomyšlenkářské komunity, kde se bez zábran provozuje volný sex a dost se tu kouří marihuana. Jack Maggie kupodivu najde celkem rychle, byť značně podnapilou, v zapadlém motelu. To hlavní ale přijde záhy, protože druhý den ráno ji naleznou zastřelenou. I když už to není jeho starost, Jackovi to nedá a pouští se do vyšetřování její vraždy.

Jde tedy o typický příběh americké drsné školy s emočně poznamenaným pátračem, který navíc ještě musí řešit vlastní neblahou minulost. Brubaker vše vypráví poněkud konvenčněji (ale také přehledněji) než ve svých pozdějších komiksových románech, ale už zde výrazně zapojuje hrdinův vnitřní monolog, který se vine celým komiksem jako hlavní vyprávěcí linka. V linii subžánru je i hořký závěr, kdy vrah zůstane nepotrestán, a čtenář navrch dostane ještě jednu ránu, když Brubaker konečně prozradí, co stojí v pozadí Jackova alkoholismu a obecného vnitřního smutku. Na záda svého hrdiny toho nenaložil věru málo.

Konzervativněji působí i kresba Michaela Larka, s nímž Brubaker později pracoval na úspěšné krimisérii z Batmanova světa Gotham Central. Larkovy perokresby ale už tuší obtahoval Sean Phillips, pro kterého to znamenalo návrat na americký trh poté, co se předtím komiksu věnoval hlavně v domovské Británii. Už Místo činu tak má místy onen charakteristický „hranatý“ styl, jímž se později Phillips proslavil.

Na další Jackovy případy, které měl Brubaker naplánované, už v nakladatelství Vertigo nedošlo a autoři se věnovali výdělečnějším projektům. Z dnešního pohledu je to samozřejmě škoda, protože jde o kriminálku chytře vymyšlenou a bravurně vyprávěnou, se všemi postupy, rekvizitami a triky, které k drsné škole patří. V pozdějších scénářích byl možná Brubaker invenčnější, ale zde se jedná o ryzí ukázku žánru. Povedený je i povídkový přídavek Bůh a hříšníci zařazený na konci svazku. Pokud mají Brubakerovy kriminálky u českých čtenářů úspěch, možná by stálo za to ohlédnout se také do minulosti jeho tehdejších mladých nadějných kolegů: a zkusit to s Bendisovou sérií Powers nebo Ruckovou sérií Whiteout.