Americký komiksový scenárista Ed Brubaker začínal sice tvorbou superhrdinských příběhů a už díky jejich psaní získal v branži skvělé jméno a několik ocenění, výrazněji na sebe však upozornil především působivými kriminálními povídkami, které do komiksu vrátily detektivní žánr, především noir a drsnou školu. Úspěch sklízí i u českých čtenářů, což se odrazilo v edičním plánu jeho zdejšího výhradního nakladatelství BB/art. To letos vydalo hned čtyři tlusté vázané komiksy vytištěné na křídovém papíře: nejprve třetí kolekci povídek série Criminal, pak ve dvou svazcích uzavřenou sérii (či komiksový román, chcete-li) Zabij, nebo budeš zabit a nakonec špionážní akční komiksový román Velvet; těsně před koncem roku ještě přidalo brožovanou kolekci Brubakerovy rané drsné školy Místo činu.

Velvet se z tohoto seznamu asi nejvíc blíží tomu, co Brubakera dlouho živilo, totiž superhrdinské komiksy. Kreslířem je ostatně Steve Epting, se kterým Brubaker předtím spolupracoval právě na superhrdinských sériích, zejména na Captain America. Přiznanou inspirací, vysvětlenou autorem v doslovu, byly ale staré špionážní thrillery z šedesátých a sedmdesátých let. Částečně proto, že (píše Brubaker) v té doby ještě neexistovaly mobily, ale je tu i osobnější příčina: Brubakerův otec totiž pracoval u námořní rozvědky (strýc rovnou v CIA) a miloval špionážní knihy i filmy, na jejichž projekce v kinech brával také malého Eda (ročník 1966). A když chtěl scenárista „skloubit realističtější přístup s přehnanou akcí velkorozpočtových špionážních filmů“, jevila se sedmdesátá léta jako ideální.

Hrdinka v létajícím overalu 

Ona „přehnaná akce“ bohužel nakonec převážila. Čtenář ještě jakžtakž uvěří, že titulní hrdinka má na sobě „létající“ overal, který jí umožní přeplachtit z jednoho výškového domu do druhého, ale už se trochu zarazí, když ona hrdinka přeskočí z jedoucího auta (s čerstvě prostřelenou pneumatikou) na vedle jedoucí motorku s nic netušícím řidičem a chytře tak unikne pronásledovatelům. Létání v overalu si pak užijeme ještě několikrát (a aby toho nebylo málo, tak je tento oděv pro jistotu také neprůstřelný) a vrcholem je, když hrdinka v jedné z finálních scén dokáže doplachtit až k (opět rychle se řítícímu) autu dvou padouchů, jednoho oknem vytáhnout z vozu ven a druhého zneškodnit uvnitř kopem do hlavy; aniž by při následné havárii sama utrpěla jediný škrábanec, který by hyzdil její půvabnou tvář.

Mezitím se odehrává docela napínavá, byť nikterak zvlášť originální špionážní hra v duchu románů klasika moderní špionážní literatury Roberta Ludluma, zejména série o Jasonovi Bournem. Neboli titulní hrdinka, na počátku příběhu sekretářka v jedné supertajné britské špionážní agentuře, musí prchat před svými bývalými kolegy, protože je podezřelá z vraždy hned dvou z nich. Naštěstí sama bývala špičkovou agentkou v terénu s patřičným výcvikem, takže je svým pronásledovatelům více než rovnocennou protivnicí. Takové unikání nabízí spoustu atraktivních akčních scén a kromě souboje pěstí a pistolí se dostane i na souboj mozků, protože hrdinka se musí pokusit mocnou agenturu přechytračit a zároveň přitom pátrat po skutečném vrahovi.

Přespekulovaný závěr

Vlastně to funguje docela dobře, než dojdeme k závěru a rozuzlení. To u akčních špionážních historek nikdy nebývá vrchol a ani Brubaker se příliš nevyznamenal. Motivace pachatele je přespekulovaná a nevěrohodná, při sčítání zisků a ztrát z celé své operace vychází výrazně záporně a při pohledu zpět působí jeho vraždění zcela nesmyslně; a to i když odečteme kalamity způsobené marným stíháním Velvet. Brubaker jako jednoho ze svých oblíbených autorů zmiňuje Johna Le Carrého, ale ten by ve svých civilněji a realističtěji pojatých románech podobně slaboduchý komplot nikdy nepřipustil. Nepříliš šťastně je do děje zakomponován jeden skutečný politický skandál té doby, který měl nejspíš přidat trochu velkoleposti – ale stačí spíše na povytažení obočí.

Jak již bylo řečeno, jako kreslíře si pro Velvet Brubaker vybral Steva Eptinga, který od počátku devadesátých let dominantně pracoval pro velké nakladatelské domy DC a Marvel, kde kreslil nebo kreslí série jako X-Men, Avengers, Fantastic Four, Aquaman, Superman a podobně. Oproti Seanu Phillipsovi, kterého máme s Brubakerem více spojeného (ale který samozřejmě nemůže stíhat pracovat na všech jeho scénářích), je jeho kresba uhlazenější a konvenčnější, ale díky převažujícím temným barvám a výraznému stínování ten rozdíl není nijak do očí bijící. Bonusem jsou působivé fotorealistické černobílé dvoustrany, které zachycují Velvet se zbraní a uvozují tři části románu. A možná se k začátku sedmdesátých let, kdy ještě většina dospělých mužů nosila obleky, či alespoň košile a ženy se oblékaly už sice méně formálně, ale stále ještě dbaly více na eleganci než na uvolněnost, Eptingova pevná a čistá linka hodí i lépe než ta „hranatější“ Phillipsova.

Těžko říct, jak to budou vnímat mladší ročníky, ale generace, která vyrostla na tehdejších filmových detektivkách či špionážních thrillerech, kde po sobě stříleli elegánové v baloňácích, tohle retro ocení. A obešla by se i bez létajícího doplňku dámského šatníku.