Polští výtvarníci a ilustrátoři Alexandra a Daniel Mizielińští se proslavili po celém světě svými ilustrovanými atlasy a dalšími populárně-naučnými knihami, kde hrál obraz významnější roli než text. Kniha Vlci je trochu jiná: snaží se seznámit čtenáře s oním po staletí démonizovaným živočišným druhem, tentokrát však komiksovou formou a více prostřednictvím příběhů.

Příběhy o (divokých) zvířatech, od syrových až po dojemné či vyloženě kýčovité, mají v literatuře dlouhou tradici již od Ernesta Thompsona Setona, u nás byl jejich nejvýraznějším autorem Jaromír Tomeček. Spisovatelé (a po nich filmaři) často líčili veselé, neobvyklé i tragické historky zachycující jak drsnost přírody a jejích zákonů, tak střety zvířat s lidmi. Podtitul Skutečné příběhy sugeruje, že soubor komiksových povídek o životě vlků v současném Polsku, kde se jim docela daří a žije jich tu násobně víc než třeba u nás, bude pokračovat v této linii. A ano, některé příběhy v knize mají charakter setonovských povídek, nicméně to podstatné tkví v něčem jiném.

Vlčí ochránci

Pomocí mikropříběhů vlků či vlčích rodin autoři ukazují nejen zvířecí život, ale (a to možná především) práci vlčích ochránců v čele s vypravěčem knihy, biologem Michalem Figurou, který spolu s dalšími dvěma kolegy pracuje v ochranářském sdružení Vlk. Od roku 1996 (Figura se přidal později) se zaměřují na řešení problémů střetů vlků s lidmi, což obnáší převážně péči o zvířata sražená auty, chycená do pytláckých ok či ohrožená myslivci nebo chovateli dobytka, ale také monitorování jejich počtu, kondice a pohybu a další drobné činnosti. Od počátku měli výhodu, že vlk je v Polsku na rozdíl od jiných zemí již dlouhá léta přísně chráněn a jeho odstřel je trestný. Což ale neznamená, že by k němu nedocházelo – a střelci už jsou poučení, takže si na případné obojky či jiná sledovací zařízení dávají pozor a zbavují se jich podobně, jako kdyby kryli stopy po vraždě člověka.

Figura je hlavním vypravěčem i hrdinou všech volně provázaných povídek. Sledujeme, jak se naučil vlky poznávat ze stop (včetně trusu, chlupů a podobně), jak je uspává a opatřuje obojky s GPS, jak potom sleduje jejich putování často stovky kilometrů daleko. Mezitím do vyprávění občas proniknou střípky z osobního života, který připomíná život policistů nebo hasičů: když je kdesi v dojezdovém dosahu nalezen zraněný vlk, Figura neváhá a jede za ním, jakmile se ozve do té doby mlčící obojek, vyráží pryč od rodiny bez ohledu na denní dobu nebo rodinné povinnosti. Díky aktu sledování opět cítíme něco ze Setona, nicméně zatímco Setonův vypravěč legendárního vlka Loba studoval a sledoval, aby ho mohl zabít (byť právě setkání s Lobem pro spisovatele zahájilo etapu ochranářství), Figura a jeho kolegové vlky studují, aby je mohli chránit. A to nejen každého jednotlivě, ale i tím, že budou veřejnosti představovat jejich zvyky a bránit je před tradovanými mýty a předsudky.

Napravení reputace

K tomu samozřejmě slouží i komiks Vlci, jehož nejméně třetina je naučná: Mizielińští vysvětlují, jak funguje sledovací obojek nebo fotopast a jaká je historie jejího vzniku, podrobně dokumentují chování vlků jak v divoké přírodě, tak v blízkosti lidských sídel. Edukativní pasáže působí přirozeně a volně navazují na příběhové části, někdy – jako třeba v případě putování vlka Mika, který v noci nepozorovaně prošel docela velkým městem, když neměl jinou možnost, jak pokračovat ve své pouti – příběh do vzdělávacích pasáží přímo vkomponují. Odhalují, že lesníci a farmáři si často vymýšlejí nebo nadsazují, protože vycházejí z laických pozorování a dojmů, které výsledný obraz vlka zkreslují. Podobně autoři kritizují média, která vždy ráda publikují dramatické zkazky o tom, jak vlci napadli hospodářská zvířata. Vlk je přitom neobyčejně plaché zvíře, které se chce setkání s člověkem a vším, co k němu patří (jen před auty jeho ostražitost polevuje) zdaleka vyhnout.

Mizielińských kresba je jednoduchá a srozumitelná, však je také komiks podobně jako jejich mapy určen spíše dětem; nicméně i dospělí si ho se zájmem přečtou a jistě se dozví leccos, co o vlcích dosud nevěděli. Používají jasné, ale ne křiklavé barvy, které navíc umí příhodně ztlumit, experimenty příliš nepěstují, byť při výkladu některých jevů občas naruší standardní kompozici stránky. Vlci tu vyhlížejí jako mírumilovná zvířata, jen když dojde na pověry o krvelačných bestiích, zkarikují je kreslíři do hororových podob. Kresba tu slouží svému účelu – tedy aby se kniha četla hladce a aby v očích čtenářů vlkům pomohla.