V jedné povídce čteme: „Mám velkého ptáka. Jen pro tebe. Volej 603...“ V jiné se zas na třídním srazu mluví o „grupáči“. Tak to vypadá na současnou literaturu... Ale v další povídce pro změnu svítí věta: „Pane, chovejte se slušně a polibte mi prdel.“ A z ní už se dá odvodit, že o současném světě tady vypráví prozaik nepostrádající „starosvětskou“ noblesu.

Zdeněk Svěrák (1936) si v roce 2008 splnil mladistvý sen a vydal první knihu povídek, jež se jmenovala prostě Povídky – a stejně prostě se jí už prodalo přes sto tisíc výtisků. Samozřejmě, vždyť je napsal jeden z otců Járy Cimrmana, (spolu)autor řady scénářů k filmům už zlidovělým, tvůrce stovek textů pro písně Jaroslava Uhlíře a také několika dětských knih. Zkrátka ten populární pán, který je všemi oblíben jakožto symbol slušnosti.

V Povídkách autor vzal na milost i některé texty ze šedesátých i osmdesátých let, většina z této desítky ale pocházela z nového tisíciletí, kdy opadla scenáristická lopota ve prospěch syna, Jana Svěráka. A na úspěšný knižní titul Zdeněk Svěrák navázal devaterem próz s titulem Nové povídky. A znovu se tento svazek stal bestsellerem, jemuž se dívá na záda i poslední román Michala Viewegha.

Co nestudí, to nenudí
Nejde ale pouze o prodejnost... Už anketa Kniha roku Lidových novin naznačila, že rok 2011 sice přinesl několik pozoruhodných českých románů, ale žádná „kometa“ mezi nimi není. O to více tak mohou zazářit dva svazky přinášející soubory „magazínových“ povídek, žánru, který bohužel už téměř vymírá. Mistry tohoto „nízkého“ žánru přitom vždy byli ti „nejvyšší“, za všechny Jaroslav Hašek či Karel Čapek a jeho kapesní povídky.

Co se týče loňského roku, vedle Nových povídek Zdeňka Svěráka se tento žánr objevil rovněž v knize Petra Šabacha S jedním uchem naveselo. A oba prozaici v této těžké zkoušce uspěli. Spojuje je totiž velký vypravěčský apetit, touha čtenáře zaujmout, bavit, a to vše vybrušované a vysledované při předcházejícím ústním podání – v případě Petra Šabacha v hospodě, v případě Zdeňka Svěráka nejčastěji nejspíš v herecké šatně Divadla Járy Cimrmana. Zdeněk Svěrák na obálce charakterizuje své psaní povídek jako obalování pecky třešňovou dužinou. Možná by ale lépe jeho způsob vystihlo přirovnání k pánovi, který si doma – rozuměj právě ve zmíněné herecké šatně – zabalí příběhový bonbon a zároveň si pečlivě nazkouší jeho rafinované, avšak pro čtenáře nikoliv zdlouhavě otravné rozbalování, a to pak v povídce předvede.

„Všichni maj mobil“
Hned v úvodní povídce Betlémské světlo volí Zdeněk Svěrák těžký kalibr. Mentálně postižený syn chudých, pobožných rodičů... A je to stejně účinné jako loučení a shledání Ondřeje Vetchého s fenkou kokršpaněla v Tmavomodrém světě, čtenář má při pasáži, v níž se synek dožaduje mobilu, protože „všichni maj mobil a telefonujou si“, pláč na krajíčku, aniž by autora proklínal za vyděračský kýč.

Povídky Zdeňka Svěráka jsou sice ze současnosti, ale často mají opravdu jakýsi starosvětský grunt. Je tu za prvé povídka Nákup, v níž se ze supermarketu od stárnoucích lovců slev dostáváme proti proudu času do „hrabalovského“ nádražáckého prostředí v Nymburce. Ve Srazu naší třídy zas nechybí postava učitele, autorovi tak vlastní, a v Lázních Mokřady a Dubnové povídce je další součást kdysi tradiční honorace – totiž doktoři. Zatímco ve Srazu naší třídy a Nákupu potom jde o odhalení minulosti, respektive odhalení motivace pro tehdejší jednání, v povídce O slušném taxikáři je pro změnu odhaleno, že se staromódní slušností si člověk mnohdy ani na záchod nedojde... A taktéž Ve vlaku prozaik ukazuje, že ať se člověk snaží, jak může, výchova dítěte je také silně určována okolním světem.

Láska a happy endy
Zdeněk Svěrák zkrátka svými povídkami naznačuje, že by se lidé měli s ostatními domluvit; autor je už taková harmonická povaha. Možná je to proto, že některým nepříjemným věcem se úplně vyhýbá, možná se snaží ukázat, že by se vše dalo vyřešit lépe, a možná se mu takový životní přístup dokonce osvědčil v praxi... Harmonický náhled Zdeňka Svěráka ovšem zas nelze směšovat s „ženským“ přístupem k příběhům, tedy s cílením k happy endům, nejlépe ve formě svatebních obřadů. Oba závěrečné texty s milostnou tematikou, Ujetá láska a Dvojí vidění, mají mužskou hlavní postavu a také končí „nešťastně“ – muži jsou osamělí, a tedy rovněž očekávající další ženskou náruč, která je z toho smutného patu vysvobodí. V obou těchto „milostných“ povídkách ale prozaik zároveň asi nejvýrazněji dopřává prostor svému vypravěčskému apetitu. Totiž v podstatě z „ničeho“, z momentu, který by jinému ani nestál za řeč, zde vybudoval plnokrevný i poměrně košatý příběh...

Bez prodeje je kvalita
Nové povídky si tedy čtenářský zájem nezasluhují pouze slavným jménem na obálce, ale i tím, co je uvnitř. V úvodu zmíněný Michal Viewegh často zdůrazňuje, že proto, že je komerčně úspěšný, nikdy žádnou literární cenu nedostane. Jeho ublíženě znějící povzdech ale potvrzuje třeba i u čtenářů nevšedně oblíbený Rok kohouta Terezy Boučkové, který poroty všech literárních ocenění také svého času obešly obloukem jak bernardýna vyváleného v rybí mršině. Uvidíme, jestli se Nové povídky Zdeňka Svěráka vejdou porotě do letošních nominací knižních cen Magnesia Litera – jejíž pořadatelé navíc tak rádi zdůrazňují, kolik výtisků se prodalo poté, co titul získal jejich ocenění... Ale spíše se nevejdou. Protože, abychom parafrázovali Jana Nerudu, když se kniha prodává, je to v tomto případě okolnost přitěžující.