Zkusme na úvod ochutnat trochu z nevšedního světa, kterým se hodláme v textu zabývat. Jára Cimrman je beze sporu jedním z největších českých géniů všech dob. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat. Pokud se třeba zastavíte ve Vídni na Mariahilfer Straße 12, můžete i podepsat nominační arch, podporující jeho kandidaturu na prezidenta ČR pod heslem „Někdo to přece dělat musí“. Když měl Jára Cimrman v roce 2005 zvítězit v anketě ČT „Největší Čech“, bylo mu v tom zabráněno vlastníkem vysílacího formátu: „BBC Worldwide se domnívá, že formát ,Velkých‘ by měl vyvolat debatu o tom, co je podstatou velikosti, a jak k ní přispívají vlastnosti jako odkaz potomstvu, genialita, vůdcovské schopnosti, statečnost a soucit. Fiktivní postavy tyto vlastnosti nemají, protože ty vyvěrají z nitra. Vlastnosti fiktivních postav byly pro ně vytvořeny, a tudíž nemohou být považovány za jejich zásluhy.“ Na tuto přízemní poznámku pragmatických gentlemanů odpovídá náš génius plně v duchu své teorie externismu: „Pravím-li,“ řekl Jára Cimrman, „že existuje toliko okolní svět a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Existence a patrnost jsou totiž dvě naprosto různé věci.“

Těžko se divit, že tato „patrnost“ Járy Cimrmana, vzniklá z rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka v roce 1966, se rozrostla do dnešních rozměrů: vyhrává jednu anketu o českých reáliích za druhou, má dva propracované a aktuální weby www.jarmara.at a  www.cimrman.at, jsou o něm popsány stohy papírů od diplomových prací po vědecké studie, jeho jménem je pojmenovaná planetka a několik ulic českých měst, má v Kořenově své vlastní podzemní muzeum s majákem a pravidelně vystavuje své vynálezy v různých síních (vzpomeňme na jeho výstavu v Národním muzeu v roce 2010). O množství vydání her ve zvukové či knižní podobě ani nemluvě, nicméně dosud nikdy nedošlo na souborné vydání všech cimrmanovských her a seminářů. Kdo se nikdy nepokusil sehnat lístek na Cimrmany do Žižkovského divadla nebo neviděl ochotnické představení Cimrmanovy hry, kdo nikdy neprožil „úlekovou fixaci“, nebyl ovanut „vichrem z hor“ a neprošel žádným cimrmanologickým seminářem, jen velmi těžko pochopí. Jára Cimrman, tento rakousko-uherský unikát českého původu, je výmluvným důkazem, že naše kultura fikčních a mystifikačních univerz – například vedle postav a aktivit Jaroslava Haška – patří ke světové špičce.

Úplné vydání všech her a seminářů Divadla Járy Cimrmana přináší na 568 stranách ve druhém vydání z roku 2010 všech 15 autorských her se semináři, jejichž premiéry proběhly v rozmezí 4. 10. 1967 (Akt) – 28. 10. 2008 (České nebe). Všech 15 her je dosud na repertoáru této scény, což je v českém divadelnictví unikum. Předmluvu ke knize napsal Přemysl Rut, kterému se podařilo pojednat o základních proměnných cimrmanovské poetiky. Jednotlivé texty doprovázejí informace o jednotlivých hrách, datech a počtu repríz všech her. Je třeba též zmínit specifickou retro úpravu Jaroslava a Michala Weiglových a bohatý obrazový doprovod dobových fotografií z Cimrmanovy doby a z Cimrmanových her s výstižnými popisky. Kniha zaujme svou úplností, díky které je v cimrmanologické literatuře jedinečná.

Jára Cimrman, tato povedená a komplikovaná fikce, zrozená z poněkud zavádějících triviálních kulis, žije již téměř půl století vlastním úspěšným životem. I dnes ovšem zůstává nedořešena otázka pečlivého zkoumání cimrmanovské poetiky a jejích zdrojů. Cimrmanovskou poetikou se kromě již zmíněného Přemysla Ruta zabýval též například Vladimír Just ve své stati „Smysluplná hra s nesmyslem“, která vyšla jako doslov monografie o této scéně v Melantrichu roku 1987. Není snadné tuto poetiku zkoumat, protože má velmi mnoho poloh, které do sebe přesně zapadají a z celkového vyznění cimrmanovského humoru jsou neoddělitelné. Postava a dílo Járy Cimrmana by jistě nebyly tak životné, kdyby nebyla splněna jistá kritéria.

V prvé řadě je potřeba zmínit jistou proměnlivost a živou nestálost charakteru této postavy a jejího díla. Jestliže Jára Cimrman vznikl jako studnice satiry, se kterou se publikum mohlo relativně snadno identifikovat na základě některých prvků triviálního humoru, v průběhu doby se na něj nabalovaly další a další funkce, takže dnes už nemůžeme kdysi možná převažující bezprostřední satiru Divadla Járy Cimrmana oddělit od docela vážných, ba i ryze pedagogicky laděných témat a myšlenek. Tyto všechny prvky, jak vážné, tak humorné, byly jistým způsobem ve hrách Divadla Járy Cimrmana přítomné vždy, v průběhu let byly střídavě upřednostňovány a cizelovány. Často bylo možné ohlásit nový nález mistrovy pozůstalosti, která trochu pozměnila náš pohled na Cimrmana.

Celý systém aktivit kolem Járy Cimrmana je ve skutečnosti tvořen nadčasovou a otevřenou myšlenkovou strukturou, která je natolik flexibilní, že ji lze plnit různými informacemi, aniž by tento konstrukt ztratil na elasticitě, zábavnosti a myšlenkové relevanci. Můžeme zcela snadno odpovědět, že toto jsou specifika zřejmé fikce a mystifikace, ale je opravdu velké umění tyto komponenty náležitě promyslet a vystavět tak, aby působily živým a nevyčerpatelným dojmem, což postava a dílo Járy Cimrmana úspěšně umožňuje již několik desítek let. Ba co víc, diváky tohoto divadla jsou stále i mladí lidé, což naznačuje, že přes všechny možné námitky ohledně jistých anachronických aspektů jednotlivých her se jedná o scénu stále aktuální.

Co tedy způsobuje tento „věčně živý a mladistvý“ půvab cimrmanovské poetiky? Je to unikátní koktejl prvotřídního humoru, který čeština umožňuje, spolu se zvláštní příměsí ironického pohledu na směšně hrdé a malé češství, které se v rámci naší představy o rakousko-uherském prostoru neustále poměřuje s naší představou o ostatních středoevropských kulturách a jazycích. Záměrně říkám „naše představy“, protože celé umístění Cimrmanova života a díla do Rakouska-Uherska slouží k satirickým, nikoliv historickým účelům. Tato lokace se ukazuje jako více než šťastnou: její obraz byl v české historii mnohokráte oslavován, démonizován, překrucován a upravován. Autoři si z takto specifického prostoru berou historická a ahistorická klišé, která jednoznačně odkazují na současnost a která s jemným, ale důrazným humorem s úspěchem zesměšňují. K tomuto je potřeba doplnit, že to nejsou pouze „rádoby rakousko-uherská“ klišé v podání „rádoby světového“ češství, která jsou obětí trefné a neúprosné ironie, jsou jimi zejména četná klišé dob ostatních a též klišé a přežitky současnosti. Velmi zajímavý je především fakt, že cimrmanovský humor se rodí právě z oblastí jisté triviality a anachronismu a velmi hbitě a s jistotou stoupá k mnohem vyšším metám českého humoru.

V této souvislosti zřejmě nepřekvapí tvrzení, že nezaměnitelný a myšlenkově bohatý humor Divadla Járy Cimrmana je pouze první navštívenkou do velmi složitě a důkladně promyšleného světa tohoto génia a jeho díla. Je jisté, že když utichne smích v divadle a ozvěna slov, která na nás proudí z jeviště, pomalu, ale jistě se v našich hlavách usazují zárodky myšlenek o hodně hlubších, než jsou ty, které jsme v divadle – nebo v tomto případě nad knihou – měli možnost aktuálně prožít. Tím se ze zdánlivě povrchní a velmi chytlavé zábavy jako první vrstvy poetiky této scény stává nadčasový příběh setkávání s námi samými, máme možnost nahlédnout do velmi laskavým, ale neústupným způsobem nastavovaného zrcadla naší skutečnosti, kterou dennodenně prožíváme, ať si o rakousko-uherských a na první pohled jiných vzdálených kulisách myslíme cokoliv. Cimrmani totiž velmi úspěšně boří naše hluboce vryté představy o konzistenci národní hrdosti, naší touze po světovosti, naší povrchní spokojenosti, otrocké přizpůsobivosti, reaktivnosti anebo naopak lhostejnosti vůči některým tématům. Máme jedinečnou šanci spatřit sami sebe takové, jací jsme, ve skutečných barvách a ve skutečné velikosti. Máme též šanci prohlédnout mechanismus, kterým se tvoří jistý obraz skutečnosti, kterému se říká právě fikce a mystifikace: je to věčné lákadlo, protože člověk je nucen poměřovat spatřené a slyšené se svou zkušeností, je nucen aktivně spolupracovat při tvorbě vtipu, který je dostatečně blízko na to, aby byl uchopen, a dostatečně daleko na to, aby bylo lákavé „zvednout se ze židle v divadle“ – nebo „ze svých čtenářskýh představ“ – a vydat se za ním do nových končin.

A toto je dle mého soudu to nejdůležitější: věčné mládí Divadla Járy Cimrmana, které se projevuje v nadčasové aktuálnosti témat, myšlenek, soudů, obalených do vděčné satiry; aniž by se ovšem tato scéna uchylovala k podbízení se divákovi. Ba právě naopak, Divadlo Járy Cimrmana je scéna, která jde k realizaci svých her stejnou vzdálenost, jako divák k ní: pokud jedna strana svou půli cesty neujde, vtip a myšlenka pochopena nebyla – což je v dnešní době čím dál povrchnější zábavy velice vzácné.