Beztrestná korupce a propojení nejvyšší politiky s kriminálním podsvětím, to je téma, které již delší dobu vzrušuje českou společnost. Kromě investigativních novinářů se mu začínají věnovat i vypravěči: v televizi běží thrillerový seriál Expozitura o Berdychově gangu a policistech-zločincích, v kinech se objevil film Roberta Sedláčka Rodina je základ státu o útěku tuneláře před policií a nyní vyšla také kniha. Jmenuje se Mafie v Praze, má jít o thriller a autorem je momentálně nejúspěšnější český spisovatel Michal Viewegh.

S kriminálním žánrem má již nějaké zkušenosti, ovšem zatímco v Případu nevěrné Kláry detektivní motiv jen posloužil žánru romance, tentokrát se Viewegh do kriminálního thrilleru pouští se vší vervou, vybaven konzultacemi s investigativcem MF Dnes Jaroslavem Kmentou a elitními detektivy a dalším sběrem materiálu, kterého česká přítomnost skýtá trestuhodně mnoho. V předmluvě i na záložce autor spouští ostrou palbu: „Zamýšlel jsem napsat fiktivní thriller, jenž dodrží všechna pravidla žánru, ale současně vysloví tvrdé pravdy o současném Česku.“ Nebo: „Chtěl jsem napsat vtipnou a svižnou gangsterku, která bude nebezpečně pravdivým obrazem současné reality a její nemilosrdně jízlivou satirou.“ Neboli tentokrát má ambici nikoliv jen pobavit své fanoušky, ale také dát najevo své pobouření nad stavem společnosti. Není to poprvé, už dříve se takto pouštěl do politiky v knihách Báječná léta s Klausem nebo Báječný rok. Pro prozaika jeho typu, tedy ironického glosátora, je ambice vyslovovat „nebezpečně tvrdé pravdy" pošetilá až nesmyslná a román Mafie v Praze ji samozřejmě nenaplňuje. Ale zároveň se Vieweghovi dobře podařilo zvládnout onen vytčený žánr, totiž thriller s prvky (tragi)komedie, takový, jaký v USA píší třeba Elmore Leonard nebo Carl Hiaasen a jaký v českém prostředí zatím nikdo zvládnout nedokázal, i když se o to pokoušeli leckteří, od Miloše Urbana po Martina Nezvala.

Příběh Vieweghovy novinky se točí kolem bývalého mocného lobbisty, který však přišel o vliv a rozhodl se spolupracovat s policií. To zalarmuje všechny, které by jeho dlouhá léta pečlivě shromažďovaný archiv kompromitujících důkazů mohl zničit: od ruských a příbramských mafiánů až po padoušského ministra vnitra. A všichni se ho chystají zlikvidovat, čemuž se snaží zabránit chabá policejní ochrana a pár novinářů. To není úplně originální syžet (naposledy ho použili třeba hollywoodští filmaři ve snímku Sejmi eso), ale je vděčný v tom smyslu, že díky němu autor může prolétnout různými vrstvami českého podsvětí a zkarikovat je.

Hrdinové románu mají jména, která odkazují k jejich předlohám, byť jen málokdy je ta identifikace úplná – nejméně paradoxně u onoho lobbisty, který se sice jmenuje Darek Balík, ale namísto mladého hejska od Mirka Topolánka připomíná spíš jeho staršího kolegu Miroslava Šloufa; přinejmenším věkem. Za dalšími figurami čtenář snadno pozná příbramského bosse Františka Starku, dále politiky Stanislava Grosse, Radka Johna a Pavla Béma (ten je pod přezdívkou Primátor karikován obzvlášť jízlivě jako marnivec, který si občas obléká luxusní dámské prádlo), na straně těch dobrých pak již zmíněného novináře Jaroslava Kmentu a jeho šéfredaktora Roberta Čásenského. Čtení knihy přitom svádí k porovnávání a „odhalování“, ale pokud by se čtenář soustředil na dešifrování „tvrdých pravd“, přišel by o hlavní kouzlo knihy. Nejlépe by ostatně čtenář udělal, kdyby celou předmluvu přeskočil.

Vieweghův sarkastický styl totiž žánru satirického thrilleru skvěle sedí: krátké, někdy jen jednostránkové kapitoly, svižný, v krátkých větách a častých dialozích plynoucí děj, rozbitý do mnoha různých perspektiv – přičemž nejzábavnější jsou líčení českých padouchů. Kupodivu autor ani nepotřebuje příliš vtipkovat, dokonce se zdá, jako by se tomu programově vyhýbal: stačí jemně přehnat buranské manýry zdejších mocných, aby čtenářům začaly cukat koutky. Knihy, v nichž Viewegh píše převážně o sobě, iritují nesnesitelnou mírou hédonismu a sebeuspokojení – ale zde autor naráží na typy, jejichž hodnoty už jsou zcela za hranicí akceptovatelného i pro někoho, kdo považuje (nebo považoval) za hodné obdivu vysoké počty svedených žen a vypitých lahví alkoholu.

Horší je to již s postavami, které si musel vymyslet, zejména pak těmi kladnými: zapáleně čestným řadovým pochůzkářem, novinářem, který umí dobře boxovat, a inteligentní krasavicí, která pracuje v renomované firmě jako makléřka a dlouhodobě je bez partnera, aby se nakonec zamilovala do výše zmíněného novináře-sportovce. Všichni jsou příliš andělští i na poměry oddechového čtení, přinejmenším toho současného, kde bývají i kladní hrdinové alespoň trochu relativizováni, aby postavy získaly větší plasticitu i věrohodnost. Také si autor mohl odpustit některé závěrečné věty kapitol, které doslovně dopovídají, co už je jasné z předchozího textu. Zřejmě Michal Viewegh změnou žánru již natolik riskuje přízeň dosavadních čtenářek, že si nedovolí své čtenáře přeceňovat. Potenciální čtenáři-muži mu ovšem neodpustí jednu chybu, tak zjevnou, že by ji měl opravit nejbližší dotisk: Lionel Messi sice hraje fotbal hlavně ve Španělsku (přesněji Katalánsku), ale rozhodně to není španělský fotbalista, nýbrž argentinský.

Vieweghovými nejlepšími knihami jsou hříčky Nápady laskavého čtenáře, kde v krátkých povídkách paroduje styl jiných autorů, od Jáchyma Topola až k Nathalii Sarrautové. Zde měl také k ruce v podstatě hotový materiál (vedle novinových článků přinejmenším v pětici knih Jaroslava Kmenty), který lehkým sarkastickým stylem pospojoval a přepsal do zábavné formy. Fabulovat mu už tolik nejde, ale zde se to dá odpustit: k žánru thrilleru náhlé zvraty v ději, jednobarevná charakterizace dobrých a špatných a nečekaná zjevení klíčových postav tak nějak patří, takže mu při závěrečném finále plném nepravděpodobných událostí lze vyčítat snad jen přílišný spěch. Jinak je to splněný sen českého daňového poplatníka – padouši v politice jsou zničeni nebo potrestáni, byť se na jejich místa rychle derou další.