Uvedení nové knihy Zdeňka Svěráka Pan Buřtík a pan Špejlička na knižní trh vyvolalo ve čtenářích mnoho otázek. Nejdůležitější se přirozeně týká samotné geneze knihy, na kterou upozorňuje na zadní straně i autor. „Komické duo“ Buřtík – Špejlička totiž není žádnou novinkou. První příběh o dvou vzhledově protikladných postavách vyšel v roce 1971. Druhý byl pro velký úspěch napsán o rok později, k napsání třetího byl prý autor „přemluven nakladatelem“ v roce 2010 (velký úspěch je tentokrát pro jistotu pojištěn i „billboardy“ se Svěrákovým portrétem ve výlohách knihkupectví). Nový výbor tedy obsahuje tři krátké příběhy, jeden z nich čtenářům zcela neznámý. Zdeněk Svěrák navíc projevuje přání, aby měly děti Buřtíka a Špejličku rády a aby se při čtení smály. Co konkrétně tedy dětského čtenáře rozveseluje a proč by si měl postavy bezvýhradně oblíbit?

Pan Buřtík a pan Špejlička, jeden jako sud a druhý jako tyčka, se jednoduše potkají na ulici. O jejich předešlých osudech nevíme nic, jako by dříve neexistovali (přestože to jsou páni přinejmenším ve středních letech), ožívají teprve jako dvojice úplnou náhodou kdesi poblíž restaurace Rozmarýnka. Jejich charaktery jsou zprvu poněkud nejasné, čtenář přesně neví, jestli jsou oba hloupí, nebo jenom příliš hodní, zdvořilí a nezáludní (druhá možnost je, byť se to zdá v dnešní době podezřelé, pravděpodobnější). Jejich okamžité souznění a vůbec veškeré jejich počínání posouvá vyprávění do roviny abnormality, absurdity a pohádkovosti. Zdrojem komiky jsou nejčastěji tělesné proporce obou pánů vyhrocené do krajnosti (Buřtík neprojde dveřmi do vlaku, proboří se na louce do země a musí ho vytahovat traktor, Špejlička se dokáže skrýt za sloup, vlastním tělem vytvoří kostru létacího draka apod.). Situační komiku podněcují nečekaná rozhodnutí a spontánní nápady dvojice (např. samotné seznámení postav je pro ně tak rozjařující, že vede k následnému dobročinnému osvojení tří štěňat, která mají být utopena; v pytli se s nimi po chvíli nese i malý vrabec, který neumí létat). Buřtík se Špejličkou společně zkoušejí štěstí v nejrůznějších zaměstnáních, uctivě si vykají a oslovují se „kolego“ a nikdy si nevyčítají neúspěchy, které je od začátku přátelství provázejí. Příběhy jsou poměrně krátké a prozrazovat podrobnosti potenciálním čtenářům by bylo vzhledem k vypravěčovým výborným schopnostem nevhodné. Působivější než situační komika je totiž komika jazyková. Svěrákovský vypravěč nechrlí vtipy v každém odstavci, je to spíše potutelný šprýmař, který „tajně klade“ nejrůznější narážky, a je na čtenářově inteligenci, aby je objevoval. Slovní hříčky a přísloví jsou důležité i pro samotný děj (zejména v příběhu Lékárna U Bílé myšky) a pochopí je i děti. Ve stylu vyprávění je přítomná vlídnost, laskavost, inteligentní humor a „cosi cimrmanovského“, co rozhodně potěší čtenáře dospělé.

Kniha Pan Buřtík a pan Špejlička má jedinou chybu. Je příliš krátká. Autor nás seznámil s nevídaným přátelstvím a my nyní čekáme ještě něco víc. A vysvětlujte dychtivým dětským čtenářům, že dál už nic… Vždyť tyto tři příběhy jsou pouhými „podzimními“ epizodami z velkolepého dobrodružství, které čeká na napsání. Buřtík se Špejličkou se dětem určitě neztratí, jak se Zdeněk Svěrák naoko strachuje, a rozhodně je mají při četbě rády. Tak proč je nemá víc rád i jejich autor? Proč jim nevěnuje více svého času, když už se po čtyřiceti letech znovu pustil do starého projektu? Rozhodně by to nebyla marná práce.