Není mnoho umělců, kteří by při tak širokém pracovním záběru, jaký Zdeněk Svěrák bezpochyby má, zároveň stíhali nezapomínat na své kořeny. Ve Svěrákově případě můžeme za tyto kořeny považovat období dětství a jeho hlavní aktéry – děti, které jsou významně spjaty s celým jeho životním odkazem. A právě děti vždy umožňovaly Svěrákovi umně propojit několik jeho rozličných tváří: rodičovskou, vypravěčskou, učitelskou i spisovatelskou.

Drobné črty pro menší čtenáře však jako by možná tak trochu stály ve stínu zfilmovaných pohádkových veleděl a geniálních písňových textů. Ani pan Buřtík a pan Špejlička, kteří se zrodili již v roce 1971, nejsou výjimkou. Před šesti lety sice vyšla v Albatrosu eponymní kniha, vyprávějící o třech komických příhodách z jejich životů, ale přílišné popularity se jí nabýt nepodařilo. Její letos vydaný přímý pokračovatel nese podtitul Cesta do Žatce a představuje čtenářům protentokrát pouze jednu epizodu této „směšné dvojice“.

Pramenem veškeré komiky jsou opět dva „patamatovští“ hlavní hrdinové, tolik rozdílní, a přesto podobní. Oba pánové věrně stojí při sobě v dobrém i zlém (oním zlem jsou míněny hlavně větší rozměry pana Buřtíka, kterého je potřeba vytáhnout z bláta, kde uvízl). Hmatatelné kamarádství spojené s uctivou kolegialitou, vyjádřenou vzájemným vykáním a oslovováním „kolego“, evokuje staré dobré časy a působí v záplavě dnešní neustálé soutěživosti osvěžujícím dojmem. Autor na druhou stranu často sází na gagy a situační komiku, která je nyní v kurzu. Obě hlavní postavy, jakási voskovcovsko-werichovská duchovní dvojčata, jsou tedy vymyšleny nadmíru dobře; navíc jednoduchý a důvěrně známý kontrast dlouhého a širokého (avšak s originálními a vtipnými jmény) jistě bude dětské čtenáře bavit.

Příběh je určen dětem od pěti let, ale nutno podotknout, že ilustrace Jiřího Votruby činí dílo bezesporu přitažlivým i pro čtenáře daleko mladší. Kniha hýří barevností a ilustrace kongeniálně doplňují textovou část. Obrázky často obsahují textové bubliny, čímž připomínají oblíbený a čtenářsky vděčný komiks. Tento fakt jednak přispívá k čtenářskému komfortu a jednak může mít grafická stránka knihy i návodný účinek na rodiče, kteří budou mít nutkání příběh převyprávět vlastními slovy (ať už sami ze vydatného povzbuzování malých čtenářů, či dokonce s jejich pomocí).

Za výtvarnem ovšem trochu zaostává vlastní text, kterého je v knize pohříchu málo. Kompozice i jazyk je jednodušší, než by se slušelo, svěrákovské vícesmysly a šibalské pomrkávání na uvědomělé, v tomto případě dospělé čtenáře, které tak dobře fungovalo v minulé knize, se v tomto textu téměř nevyskytuje. A ještě než se příběh stačí rozvinout, končí (dokonce ještě před Žatcem). Čtenáři předškolního věku budou rozhodně spokojeni, ale školáci a starší mohou postrádat hlubší pointu. Pár stránek navíc by tak knížce rozhodně prospělo.

Povedeným ilustracím a ústřední dvojici tedy nelze nic vytknout, samotný příběh ale za nimi trochu pokulhává. Třeba se Zdeněk Svěrák odváží více rozepsat příště, potenciál pánů Buřtíka a Špejličky je velký. Autor si možná nechává otevřená vrátka pro obsáhlejší pokračování, kéž by, ale protentokrát lze jeden z hlavních dojmů z knihy vyjádřit cimrmanovským „a není to málo, Antone Pavloviči?“.