Nejnovější kniha Terezy Boučkové – a řekněme hned na začátku kniha literárně pozoruhodná – tematicky navazuje na autorčiny starší práce, zejména na Indiánský běh a scénář k filmu Smradi. Typově jde o oblíbený žánr spisovatelského deníku tak, jak jej v exemplární podobě reprezentuje Vaculíkův Český snář, případně tak, jak se o něj později v knize Báječný rok pokusil například Michal Viewegh.

„Nejde-li ti psát, piš alespoň jeden rok o svém životě a o tom, že ti nejde psát,“ zní obvyklá výchozí instrukce, která určuje vznik takovýchto děl. K jejich pravidelně se opakujícím rysům pak patří:

– prezentace textu jako pravdivé zpovědi, tj. taková její stylizace, které maximálně ruší rozdíl mezi autorem (autorkou) jako fyzickou osobou a interním autorským subjektem textu,

– soustředění se na problematiku osobního každodenního života v rodině i umělecké tvorbě,

– snaha upřímně prezentovat i skrytou podobu sebe sama, včetně například jinak utajovaných nemocí či snů,

– reflexe partnerských a mileneckých vztahů, jakož i vztahů k rodičům a dětem,

– popis osobních a pracovních, přátelských i kolizních kontaktů s dalšími lidmi, ať již s kamarády, sousedy nebo spolupracovníky (nejednou spjatými s tzv. uměleckými kruhy),

– úvahy o společenské a politické situaci,

– úvahy o umělecké tvorbě, obvykle motivované četbou či dnes častěji sledováním filmů,

– vylíčení vlastních tvůrčích aktivit, jakož i potíží, které přináší snaha prosadit se, tedy vydat knihu a natočit film.

Umělecký úspěch takovýchto próz přitom závisí na dvou předpokladech. Autor (autorka) musí být spisovatel, který život neopisuje, ale je zajímavou osobností schopnou bez sebeklamu v proudu všednosti vnímat to podstatné a skrze adekvátní jazykový tvar vyslovit autentické. Stejně významný podíl na výsledku má však i rovina tematická, tedy to, zda daný autor (autorka) skutečně žije natolik zajímavý život, aby bylo o čem psát a jeho promluva se neutápěla v banalitě všednodenního pinožení.

Vše, co jsme dosud napsali, pro Boučkové prózu bezezbytku platí. Autorka se v ní prostřednictvím vypravěčky přesvědčivě prezentuje jako zajímavá osobnost na sklonu čtvrté desítky let, jako matka a manželka ve vztahu podléhajícím zevšednění, jako žena nemocná i zamilovaná, jejíž jeden rok života je přesně zasazen do času a prostoru teď a tady (počínaje 2. srpnem 2005). Sama sebe představuje také jako příslušnici oné části vlastní generace, jejíž názory jsou dodnes spjaty s disentem a jeho vzdorem vůči komunistickému režimu, ale také jako tvůrkyni, která v současném uměleckém provozu pro sebe s obtížemi hledá místo a tvrdohlavě touží prosadit svůj filmový scénář, respektive sama podle něho natočit vlastní film, a to v přesně v té podobě, v jaké ho chce mít.

Boučková tu se značnou dávkou hodnověrnosti popisuje svůj život kdesi na samotě, ale také své kontakty a schůzky s lidmi známými a slavnými. Prostřednictvím zajímavých historek nahlíží do zákulisí uměleckého dění, na rozdíl od jiných však nechce těžit z atraktivity celebrit: dokumentární povahu vyprávění zčásti potlačuje tím, že mnohé postavy pojmenovává jejich profesí, případně jim dává jiná jména, než nosí jejich předobrazy. Přesto ale o nich podává dostatek informací, aby jen trochu zvídavý čtenář pocítil potřebu její šifry rozklíčovávat – neumím ovšem odpovědět na otázku, jak ji budou číst ti, kterým znalost kontextu chybí a za jmény tudíž nevnímají konkrétní lidi.

Nicméně věřím, že ani toto životnost knihy Terezy Boučkové neohrozí, neboť vlastní těžiště této prózy je přece jen někde úplně jinde. Jestliže totiž tato próza v něčem překračuje standard obdobných spisovatelských autobiografických deníků, tak je to v tom, že je dána zvláštní, neobvyklou situací, v níž ji autorka psala a již do své literární zpovědi naplno promítla. Klíčovým a čtenářsky velmi atraktivním tématem její knihy je totiž těžká rodinná, osobní a hodnotová krize, kterou vypravěčka a její manžel prožívají tváří v tvář totální společenské nepřizpůsobivosti svých adoptivních synů.

Autorka přesvědčivě vykresluje krutou zkušenost matky rodiny, která kdysi s dobrým úmyslem přijala za své dvě malé děti z jiného, romského, etnika, nyní se však dostává do pasti: víra v možnosti výchovy a ve význam pozitivních vzorů se ukazuje zcela lichá a jí nezbývá než pozorovat, jak u obou synů nad výchovou vítězí citová nedostatečnost, genetická výbava a neschopnost rozlišit dobré a špatné. Kniha Terezy Boučkové je svědectvím o složitém vnitřním zápase, kterým prochází ta, která se snažila dávat lásku, a nyní se složitě probírá k poznání, že jí za to nečeká odměna, ale trest. Navzdory složitě vybojovávaným nadějím znovu a znovu přicházející zklamání ji přivádějí až do těžkých depresí a ke ztrátě chuti žít. A je to jen nutnost zachovat sebe sama a vlastní integritu, co ji nakonec přivádí k rozhodnutí, že musí ty, kterým chtěla pomoci, ponechat vlastnímu osudu a volbě, ale i k velkým pochybám o samotném smyslu svých činů, o smyslu podobných adopcí. K pochybám o to drásavějším, že otázky, ke kterým dospívá, neumí při svém programovém odmítání jakýchkoliv forem rasismu řešit podle jednoduchých schémat.

Nikoli náhodou je tak próza Terezy Boučkové přímou a tematizovanou polemikou s dezinterpretací vlastních názorů tak, jak je v tisku a na internetu vyvolalo její interview pro nejmenovaný ženský časopis (Marianne), a také s tím, jak na něj reagoval nejmenovaný přítel spisovatel (Jáchym Topol v Respektu). Empirie je tu autorkou postavena proti modelovým tezím: její osobní prožitek, věcnost faktů a z nich odvozené poznání tu jsou konfrontovány s požadavky politické korektnosti, které se ve jménu naplnění ideálu brání zevšeobecňování jednotlivostí, ale i s pragmatickými argumenty, podle kterých její slova ohrožují samotný program adopcí a odložené romské děti zbavují jakékoliv šancí.

Nemyslím, že je úkolem literatury tyto složité otázky věcně řešit, autorka ostatně nedospívá k hotovým závěrům, spíše podává přesvědčivou výpověď o hloubce krize, do níž za jistých okolností může dojít romantická touha po vylepšování světa. Tváří v tvář drásavosti této osobité výpovědi bych pak autorce přál, aby svůj deník nemusela vůbec psát, případně se dnes čtenářům mohla prezentovat sentimentálním vyprávěním o tom, jak dvojice opuštěných dítek skrze adopci ke štěstí přišla a svým novým rodičům hodně radosti udělala. A mohla by to být třeba i próza – oproti přítomné – literárně hodně mizerná.