Těm, kteří sledují česká média, jen stěží mohlo uniknout, že literární vědec Jiří Trávníček (1960) vydal knihu Čtenáři a internauti: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010), jež přináší výsledky druhého reprezentativního výzkumu čtenářů a čtení v České republice (výsledky prvního výzkumu byly představeny v knize Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). S autorem už proběhlo několik rozhovorů a objevily se i recenze¹, proto jen stručně shrňme: podle Trávníčka statistiky nadále ukazují, že na rozdíl od jiných zemí není u nás tak velký rozdíl mezi městy a venkovem, tedy mezi vzdělanější a méně vzdělanou částí populace. Čtení u nás neklesá s věkem. Dobře fungují knihovny. Naše domácí knihovny obsahují v průměru více knih než jinde. Kulturní samozřejmostí velké části populace je knihy používat jako dárek. A 6,5 procent populace přečte za rok více než padesát knih. Nejen díky tomu stále patříme k velkým čtenářům: zatímco Češi tvoří 0,16 procenta světové populace, podíl v Česku vydaných titulů na celkové světové produkci činí 1,76 procenta. Co se týká optimističnosti těchto čísel, ne všichni je považují za důvěryhodná: už po vydání předchozí knihy prohlásil novinář Jiří Peňás (v debatě na ČRo 6) s poukazem na bídné a stále se zhoršující výsledky výzkumů čtenářské gramotnosti PISA, že Trávníčkovi nevěří. Nově vydaná kniha se už o těchto výzkumech zmiňuje a uvádí je jako jeden z rizikových faktorů, přičemž v rozhlasovém rozhovoru autor doplňoval, že se jeho výzkumy týkají celé populace a teprve později se ukáže, zdali se dnešní dospívající skutečně nenaučili číst, nebo k tomu nakonec budou donuceni. Dalšími rizikovými faktory jsou dle Trávníčka zvyšující se cena knih či genderová bariéra (ženy čtou více než muži všude, ale u nás je rozdíl výraznější). Nejoblíbenější knihou zůstává Vejce a já, následují Babička, Osudy dobrého vojáka Švejka, Egypťan Sinuhet a Bible (od roku 2007 se pořadí mírně prohodilo, tehdy vypadal seznam takto: 2. Osudy dobrého vojáka Švejka, 3. Harry Potter, 4. Bible, 5. Babička, 6. Egypťan Sinuhet). Nejoblíbenějšími autory jsou: 1. M. Viewegh, 2. E. M. Remarque a 3. Dick Francis.

Jak naznačuje už název knihy, výrazně se v ní autor zaměřuje na čtení v digitálním prostředí, přičemž si klade za cíl vyhnout se jak „technooptimismu“, tak „technopesimismu“. Opakuje už dobře známý fakt, který ovšem někteří stále ignorují, že „internet nejde proti čtení“, ani proti knize, mezi častým čtením a častým užíváním internetu podle něj panuje viditelná shoda. Internet navíc pomáhá prodeji knih, mění se prý jen strategie nákupu: lidé si prý dříve zjišťovali informace o knize na internetu a pak ji kupovali v kamenném obchodě, nyní knihu prohlédnou v klasickém knihkupectví a pak si ji koupí levněji přes internet (já za sebe dodávám, že napřed základní informace získávám většinou přes internet, pak vybranou knihu prohlédnu v knihkupectví a následně ji případně objednám zase přes internet…). Celkově spolu podle Trávníčka tradiční kniha a digitální kultura nesoupeří, ale hledají optimální způsob soužití. Internet je přitom podle autora zatím posledním v řadě „virtualizátorů“, civilizačních vynálezů, které se postavily mezi svět a naši mysl; připomíná přitom, že na počátku 19. století byly knihy kritizovány za to, že čtenáře uzavírají do umělého světa a odtrhují je od užitečných činností, stejně jako dnes mnozí kritizují internet. Trávníček se zabývá také rolí knihoven v digitální éře (a dochází k podobným závěrům jako já ve svém článku z roku 2009 Hravé knihovny v informačním a ekonomicky efektivním věku²).

K internetu ale Trávníček není zcela nekritický: cituje autory, podle kterých získáváme stále více informací, ale „současně stále více informací ztrácíme“ nebo „kultura v éře síťové komunikace ztrácí svůj historický rozměr“ – aniž by odkázal na to, že díky Wikipedii či Google Books, kterýžto projekt jinak zevrubně rekapituluje, je možné se dostat odkudkoli k mnohem většímu množství poznatků než kdykoli v minulosti (podle francouzského filozofa Pierra Lévyho a jeho knihy Kyberkultura je „perspektivním cílem kyberprostoru propojit všechny mluvící dvounožce a zprostředkovat jim účast na kolektivní inteligenci lidstva uvnitř všudypřítomného prostředí“ internetu). Trávníčkovi vadí i bezbřehost a nestálost internetu – průměrná doba trvání webové stránky je prý 55 dní. Podle Trávníčka jsme si zvykli „žít v informační pandemii, ale nelze si představit, že lze v tomto stavu žít bez stability, včetně té textové, a tedy bez knih jakožto sémanticky uzavřeného prostoru, takového, který má delší stabilitu“. Knihy jsou tedy podle něj „ostrovy v moři informační bezbřehosti“. Vystoupit z tohoto „řádu knih“ by prý znamenalo asi tolik, jako „ztratit smysl pro uspořádání a hranice, čímž bychom se oddali kulturnímu nihilismu“. Autor tedy nezná pojem „libroid“ pro knihu ve virtuálním prostředí, půvab knih tvořených kolektivně čtenáři či půvab gamebooků (přiznám se, že já v praxi také ne, ale snažím se alespoň si ho představit): navzdory svému předsevzetí tedy v tomto bodě podle mne jako by zůstával spíše technopesimistou.

Zcela novou kapitolou je v knize část o „beletrii“, o samotném původu tohoto konceptu a jeho dalším vývoji. Beletrie se rodí dle Trávníčka až se čtenářskou veřejností ve druhé polovině 18. století: rodí se díky čtenářům, stejně jako se prý „čtenáři rodí díky beletrii“. Jde o oblast, k níž se nejdříve upíná měšťanstvo, a až poté se beletrie rozšiřuje na všechny další sociální skupiny. Všímá si přitom Waltera Scotta, autora, který se prý „jako první dokázal výrazně prosadit vůči anonymní mase čtenářského publika, třebaže sám si svého spisovatelství – přinejmenším sociálně – příliš nepovažoval; vždy chtěl být raději zemanem než spisovatelem“. Rekapituluje také debaty ohledně možné škodlivosti beletrie: připomíná četné varovné hlasy proti tomu, aby zejména mladé dívky nepropadaly bezuzdnému čtení, zejména pak čtení knih, které je odvádějí od reálného života: „Zábavné čtení zamilovaného obsahu mladým osobám nejvíce lahodí, ale to nejvíce jejich srdce zavádí, rozum zatemňuje a někdy i štěstí podkopává (Honorata Zapová).“

Do svého výkladu přitom autor možná trochu překvapivě zapojuje i filozofa Immanuela Kanta a jeho tezi o „nezainteresovaném zalíbení“, kterým se zakládá estetický postoj. Jde o takové nastavení, v němž se účelem a cílem našeho zájmu stává předmět sám. To autor interpretuje jako formulaci jakéhosi „sekulárního náboženství“, zejména pak pro sílící vrstvu měšťanstva (učitelé, lékaři, právníci, notáři ad.), které nabývá kulturního sebevědomí. Zatímco v 17. století (zejména v německé oblasti) se měšťanstvo svým vzděláním pokoušelo napodobit dvorský svět, ve století následujícím už směřuje proti němu; vzdělání chápe jako svou vlastní identitu, svým způsobem i víru. Pro německou oblast dokonce platí, že tato „ideologie vzdělání byla tak mocná, že se jí podřídila i šlechta“. Zde se podle autora Kant stává jedním z těch, kdo této víře (ideologii vzdělání) poskytuje komplementární pól: „vedle vzdělání to může být i krása, jež je schopna dát našim životům program, smysl i transcendentální přesah“. Estetická autonomie se tak stává i polem, na němž si měšťanstvo vymezuje svou vlastní autonomii sociální. Kategorie „víry v četbu“ se pak zajímavě vrací i v samotném závěru knihy: Trávníček se snaží vysvětlit, že „nejde o víru ve smyslu (náboženské) konfese, nýbrž o víru jako stav, kdy něco přijímáme za své“. Dokládá to příkladem severských zemí, kde je „dlouhodobě čtení na vyšší úrovni a zároveň jde o země velmi sekularizované; Švédsko je dokonce považováno za nejateističtější stát Evropy“. Tento příklad se ale dá podle mě vysvětlit přesně opačně, Trávníček totiž nebere v úvahu možnost, že právě četba může sekularizovaným Seveřanům náboženství do jisté míry nahrazovat. Ostatně mnozí právě takto postavení umění či přímo literatury v soudobém západním světě popisují, třeba podle irského jezuity Michaela P. Gallaghera „literatura pro mnoho dnešních čtenářů převzala funkci modlitby nebo alespoň spirituality. Téměř přesně před sto lety Matthew Arnold předpověděl představivosti právě takovou úlohu: ,Lidstvo bude stále více a více objevovat, že se musíme obrátit na poezii, aby nám vyložila a ztvárnila život, potěšila nás a povzbudila a posílila nás‘. A dále tvrdí, že ,většinu toho, co nám s náboženstvím a filosofií odchází, nahradí literatura‘ […]. Jak se prokázalo, v některých ohledech byla jeho slova znepokojivě přesná.“ A historik M. Gauchet soudí: „Umění ve zvláštním smyslu, tak jak je chápeme my, moderní lidé, je pokračování v posvátném jinými prostředky“ (z knih týkajících se českého prostředí najdeme podobné formulace třeba v publikaci Sacrum et profanum: sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia k problematice 19. století, pořádaného v rámci Smetanovských dnů ve dnech 11.–13. března 1993 ve Státní vědecké knihovně v Plzni Ústavem hudební vědy FF UK a Ústavem pro hudební vědu AVČR).

„Víra v literaturu“ se přitom může projevovat různě: třeba tvrzením, že ten, kdo čte krásnou literaturu, se stává „lepším člověkem“, jak jsem v 90. letech na Filozofické fakultě UK slyšel z úst jednoho učitele zabývajícího se českou literaturou 19. století. I s ohledem na to, jak se onen člověk choval k nám studentům, si dovolím o jeho slovech pochybovat: díky četbě beletrie můžeme mít jistě bohatší představivost a být díky ní citlivější, ale i sebestřednější či neurotičtější. Leckdo by možná také zpochybnil slova J. Trávníčka, že ten, kdo „neuvěřil ve čtení jakožto kulturní misi, která je nejenom nutná, nýbrž dokonce smysluplná“, se odsuzuje k tomu, aby „v tomto světě – obrazně řečeno – chodil úzkými koridory. To, že ve čtení neuvěřil, ho omezuje na pragmatické minimum (návody, manuály, příručky, slovníky).“ Není to ovšem opačný extrém k citovaným přehnaným obavám ze škodlivosti krásné literatury? Nemůže se člověk stát plnohodnotným jedincem i bez beletrie, na základě vztahů k ostatním lidem a díky svým bohatým životním zkušenostem? Tyto otázky kladu spíš jako řečnické a jen v obecné rovině, protože autorova slova jsou zde poněkud nekonkrétní. A také je kladu spíše v roli „advocata diaboli“, protože podle Trávníčkových kritérií patřím k oněm „vášnivým“ čtenářům (50 knih a více) a v jistém smyslu s ním sdílím i jeho „víru v četbu“. Proto navzdory výhradám hodnotím jeho knihu Čtenáři a internauti jako podnětnou a těším se na pokračování.
 

1. Viz http://www.rozhlas.cz/leonardo/vstupte/_zprava/973520 nebo http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ ohlasy/ctenari-a-internauti/proc-babicka-hlavne-at-deti-ctou ^zpět
2. /Clanek/24925/hrave-knihovny-v-informacnim-a-ekonomicky-efektivnim-veku; rozšířené viz http://www.ikaros.cz/hrave-knihovny-v-informacnim-a-ekonomicky-efektivnim-veku ^zpět