Nejde o zábavní park, ale o novou budovu Národní technické knihovny (NTK) v pražských Dejvicích, v níž jsou v nadsázce jednotlivá „inteligenční pásma“ dána náročností literatury, kterou si do dané studovny přinesete.

Tato nová budova je součástí obecnějšího trendu,v jehož rámci jsou knihovny chápány a navrhovány jako „místa setkávání“: v nové NTK by měla být přístupná také studovna s non-stop provozem, statisíce svazků ve volném výběru, restaurace, sprchy, knihkupectví, kopírovací centrum, konferenční sály a prodejna příslušenství k počítačům. V tomto smyslu je možná zavádějící mluvit o „knihovnách 21. století“, protože v polovině tohoto století už žádné knihovny existovat nebudou. Přesněji řečeno nic, co by se tak nazývalo, protože knihovny se mezitím přejmenují na mediatéky, informační centra, discovery centers apod. Tyto názvy podle mnohých lépe odpovídají podobě moderních knihoven, které se snaží spojit svoji klasickou úlohu s dalšími funkcemi, jako jsou nejen veřejně přístupný internet, ale také informační a turistické centrum a další služby pro místní komunitu (podobně se knihovníci jmenují „informační pracovníci“ a knihovnictví je „informační věda“). Knihovny podle těchto koncepcí mohou působit jako neutrální prostor pro setkávání různých neformálních skupin a iniciativ působících v obci. Po prodeji či pronájmu bývalých kulturních domů se právě knihovny často staly přirozeným centrem kultury v obci. Mluví se dnes také o úloze knihoven v interkulturním dialogu v regionech s národnostními menšinami. Umožněním veřejného přístupu k internetu knihovny mohou přispívat ke zmenšování sociálních rozdílů, i když je samozřejmě nevyřeší.

V roce 2007 žilo 93 procent obyvatel České republiky v místech, kde knihovna nabízela veřejný internet, vloni jen z veřejných knihoven (tedy ne třeba těch univerzitních) přes 11 000 lidí denně (kromě víkendů) přistoupilo k internetu, dohromady to podle V. Richtera z Národní knihovny bylo 2 845 767 návštěvníků. Současně ale platí, že naopak mnoho čtenářů vstupuje do prostředí knihoven prostřednictvím internetu z oblasti mimo knihovny, a to jak ke katalogům, tak díky digitalizaci i k samotným dokumentům. Je tedy stále více pravda to, co zaznělo už roku 1998 na semináři Knihovny budoucnosti: „dnešní knihovny nemají stěny. Informace, které bývaly kdysi umístěny uvnitř knihovny, jsou dnes k dispozici odkudkoli bez omezení a lze je globálně využívat za předpokladu, že máte k dispozici osobní počítač připojený k internetu“. Zároveň ale paradoxně platí i to, že komplementárně k tomu je samotný internet stále více popisován pojmy souvisejícími s prostorem: mluví se o portálech, rozcestnících, chatovacích místnostech. Dokonce i úspěšnost internetových stránek se hodnotí nikoli podle sledovanosti, jako je tomu u jiných masových médií, ale podle jejich návštěvnosti. V tomto smyslu tedy jakoby panovala mezi knihovnami a internetem či kyberprostorem jakási vyváženost. Ta se týká i toho, že kdyby nebyly knihovny, mnozí lidé by neměli přístup na internet, a naopak kdyby náhle přestaly fungovat počítače a neexistoval kyberprostor, v dnešních knihovnách bychom se jen těžko orientovali, protože katalogy jsou dnes už většinou jen elektronické, takže knihy by byly ve skladišti nevyhledatelné.

Najdi lidi s děsivě podobným gustem

Jak je z hravého návrhu NTK patrno, knihovny se zaměřují nato, jak se přiblížit mladým lidem, zvláště tzv. generaci Googlu (jak jsou označováni lidé narození v letech 1995-2010). Knihovna by tak v budoucnosti mohla disponovat systémem GPS nebo instant messaging (služba umožňující svým uživatelům sledovat, kteří jejich přátelé jsou právě připojeni, a okamžitě s nimi komunikovat). Velké pokroky v tomto směru dělá třeba Vědecká knihovna v Olomouci: v rámci jejího katalogu je možné si knihu rovnou objednat k nákupu, knihy hodnotit a doporučovat dalším čtenářům, a katalog sám vám ke knize nabídne podobné či související dokumenty. Jak mi sdělil Martin Vojnar, odpovědný za novou podobu katalogu, knihovna se přitom inspirovala portálem librarything.com, který se prezentuje jako stránka pro milovníky knih, pro katalogizaci a pro vytváření sociálních sítí, k čemuž úvodní stránka portálu kupříkladu návštěvníky vybízí slovy: „Najdi lidi s děsivě podobným gustem“. Kromě toho si zde lidé mohou vytvářet svoje soukromé katalogy knih a sami k nim přidávat katalogizační hesla (nebo tyto záznamy stahovat z knihoven) – podle principu, že nejvíce si člověk pamatuje to, na co přijde nebo co si vytvoří sám.

Elektronické knihy v katalogu olomoucké knihovny jsou převzaty z projektu Gutenberg.org, který obsahuje kolem 30 tisíc knih, ovšem těch českých jen 7. Více českých knih nalezneme třeba v České elektronické knihovně, a jak známo, Městská knihovna v Praze nabízí zdarma ke stažení kompletní dílo K. Čapka, následovat by měl K.H. Mácha a pak další „povinná školní četba“ (podobně jako Český rozhlas nabízí povinnou četbu ve zvukové podobě). Situace je v této oblasti ovšem hodně nepřehledná, jednotlivé knihovny si nyní zřizují vlastní digitální knihovny (přístupné zpravidla jen uživatelům, a častěji jen v rámci budovy knihovny), existují také projekty gutenberg.cz nebo http://www.palmknihy.cz/. S těmi ovšem zřejmě zatím žádná česká knihovna nespolupracuje, protože třeba v případě portálu gutenberg.cz „zatím není zřejmé, jak se budou aktivity portálu dále vyvíjet a jaký typ a jakou míru spolupráce bude tedy možné mezi nim a knihovnami realizovat“, jak mi řekl Vojnar.

Je možné obecně prohlásit, že současnost amerických knihoven je v jistém smyslu vzdálenou budoucností knihoven českých, co tedy pohled do Ameriky například prozrazuje? Tamní knihovny se dnes nejen prezentují na facebooku, ale například řada z nich už při půjčování používá čtečky elektronických knih, nebo se „půjčují“ nekopírovatelné audioknihy tak, že je čtenářovi nahrají na jeho MP3 přehrávač (nebo mu půjčí i ten), a on po třech týdnech musí přijít a knihovníci mu nahrávku opět vymažou (z MP3 i jeho čtenářského konta). Čtenář si nahrávku může teoreticky vymazat i sám, ale je vyžadováno, aby se tak stalo v místě výpůjčky. Přitom perspektiva čteček v našich knihovnách není tolik vzdálená: s distribucí knih formou ebooku pro čtečky souhlasí velká část českých vydavatelů a ve větším měřítku by dodávání ebooků mělo začít již v tomto roce. V zahraničí již existují také knihy dodávané na mobilní telefon, takže také ty by se časem mohly stát součástí knihovních fondů.

Situace českých knihoven je přitom v oblasti přístupu k elektronickým knihám nepřekvapivě mnohem horší než v knihovnách západních, na rozdíl od těch našich totiž mají peníze nato, aby hromadně nakupovaly digitální verze nově vycházejících knih. Třeba nakladatelství Springer začalo s elektronickými knihami v roce 2006 a dnes zpřístupňuje ročně 40 tisíc elektronických knih online. Celková cena pro e-knihy uváděné v roce 2009 činí 373 000 euro (3370 titulů), je možné koupit pouze části kolekce nebo se zapojit do konzorcií. Jedna elektronická kniha tak přijde na více než 110 euro, což je vysoká částka, takže české knihovny z toho mají jen velmi malou část.

Zmiňovaná otázka financí samozřejmě vůbec není nijak zanedbatelná. Asi je pro dnešní dobu příznačné, že jestliže se v době komunismu z Národní knihovny ztrácely knihy z politických důvodů zakázaných autorů, a pak postupně i detektivky, pohádky či náboženská a esoterická literatura, tak v 90. letech byly deponované sklady Národní knihovny několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích. Paranoik by zde asi řekl, že se tak projevuje tendence popsaná K. Liessmannem, podle něhož jsou dnes knihy a vzdělání pouhým nástrojem trhu posuzovaným podle „čistě ekonomických kritérií“. Kniha ukradená a prodaná v aukci je jistě dobrým příkladem ekonomické efektivnosti, stejně jako devocionálie, které u nás od roku 1989 hromadně mizí z našich kostelů a končí v zahraničí. Ono přirovnání knihovny ke kostelu asi zní zvláštně, ale není myslím zcela bezdůvodné, a asi má pravdu německá literární vědkyně A. Assmannová, která ve své knize Erinnerungsräume tvrdí, že s tím, jak knihovny s příchodem elektronického věku ztrácely svůj společenský význam, souběžně získávaly stále větší význam umělecký, nabývaly důležitosti jako významný kulturní symbol v literatuře a umění.

Když si v této spojitosti připomeneme vyjádření spisovatelů jako J.L. Borgese, jehož oblíbenou vizí byla představa světa jako jedné velké knihovny, v níž jsme všichni knihovníky, nebo W. Gibsona, že internet je cosi jako nekonečný časopis či velká knihovna, a připojíme k tomu poznatky o tom, že žijeme v informační společnosti, v níž stále vzrůstá množství informací, mohli bychom z toho vyvodit, že knihovníci by v budoucnosti mohli být vládci informací, kteří vytvářením a přiřazováním jednotlivých předmětových hesel rozhodují, co bude vyhledatelné a co ne. Nebo snad skrytými vládci světa jako takového? Někteří knihovníci si to možná myslí… Podle nedávného průzkumu ovšem 84 procent lidí začíná své vyhledávání nějaké informace pomocí jednoho z internetových vyhledávačů a 90 procent bylo spokojeno s výsledky vyhledávání pomocí internetových vyhledávačů, oproti tomu pouze jedno procento respondentů začíná své vyhledávání na webových stránkách knihoven a v jejich katalozích a pouze 10 procent respondentů naznačilo, že knihovna v tomto směru uspokojuje jejich potřeby. Jediná šance, jak se v nadcházejícím století prosadit, pro knihovny nepochybně spočívá v tom, že na svoje stránky budou schopné nalákat dostatečný počet návštěvníků. Zároveň by se tak mohla zvyšovat i obecná úroveň internetu jako takového (a nepřímo ovlivňovat i to, jakým aktivitám lidé na internetu věnují nejvíce času), aby se skutečně nenaplnilo nedávné konstatování či varování S. Komárka, že „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“.

Knihovník – poslední čtenář?

Po těchto neblahých předpovědích ale na závěr přidám jednu dobrou zprávu: součástí NTK bude časem také multimediální pracovna, kde si bude možné složit vlastní skladbu a nahrát ji nebo sestříhat vlastní krátký filmový záznam, což je již nyní možné realizovat třeba v Korejské digitální knihovně. Knihovny či jejich nástupní instituce budou totiž zřejmě stále více interaktivní: součástí západních knižních veletrhů jsou již dnes konference o tvůrčím psaní a ukázky toho, jak se tiskne a váže kniha; v budoucnosti se tedy v knihovnách asi budou pořádat i kurzy tvůrčího psaní, přičemž novopečený autor si pak bude moci knihu nebo její část třeba i sám vytisknout a svázat. Ostatně podobné narušování či smazávání hranic mezi jednotlivými institucemi je dnes běžné. Příznačné je, že kupříkladu Muzeum budoucnosti v rakouském Linci je cosi mezi muzeem, galerií a interaktivním studiem: v rámci školní výuky tam jsou přiváděni studenti za účelem jejich fyzikálního vzdělávání formou hry, ale zároveň se zde pravidelně pořádají také festivaly digitálního umění. Návštěvníci sami zde mohou tvořit a experimentovat, a z návštěvníků se tak stávají tvůrci a umělci, stejně jako v knihovnách budoucnosti se budou čtenáři stávat autory. Byly by tak uskutečněny sny avantgardních umělců o tom, že všichni lidé budou umělci. Ovšem hned dodejme, že taková budoucnost neláká zdaleka všechny, ani všechny umělce ne, například M. Kundera varuje před grafomanskou dobou, kdy všichni lidé budou psát, ale nikdo už nebude číst. Vlastně knihovníci by pak byli jedinými, i když jen zběžnými čtenáři, protože by ony knihy museli katalogizovat.