Sbírka básní Radka Malého Listonoš vítr je přesvědčivým důkazem, že vyrazit s kočárkem do parku nemusí být nudnou povinností. Obzvlášť pokud miminko dřímá, začne se tatínek kamarádit s větrem a snadno se stává básníkem.

Listonoš vítr je věnován všem babičkám a dětem. Posvětila ho dopisová předmluva básnířky a babičky Bohumily Grögerové. Rozdělen je na dvě části. První obsahuje dvanáct básní a osloví spíše čtenáře dětské. Druhá část je složitější, nad tou si mohou popřemýšlet zmiňované babičky. Celou sbírku otvírá báseň Zaklínání staré, kterou čtenáři dávno znají, vyskytuje se snad v každém výboru poezie pro nejmenší. Zamykám, zamykám les, aby sem nikdo nevlez! Důvod zařazení této lidové říkanky se objasní později, když bude naopak otvírán, otvírán les, protože dnes bude ples! V rovině textové tedy není v úvodu nic originálního, v rovině obrazové si však Zaklínání staré vysloužilo nevšední ilustraci Pavla Čecha. Konečně někdo nenamaloval příšernou bábu, jak se stává žábou, a dědka s dudkem. Konečně někdo namaloval větve, listy, stromy, zkrátka les! Dokonce les s klíčovou dírkou! Pavel Čech samozřejmě bravurně ilustroval i zbytek knihy.

Všechny básně první poloviny sbírky, která je nadepsána co mi šeptal (vítr) a spadá do podzimního období v olomouckých parcích roku 2009, jsou dětskému adresátu snadno přístupné, skrz text i skrz ilustrace. Zobrazeny jsou konkrétní, hmatatelné skutečnosti (pán v parku s myší v kapse, kaštany, knížky, dýně, listy apod.), prostředí se málokdy mění: „zamčeni“ ovšem nejsme v lese, nýbrž v parku. K němu však také musí vést nějaké cesty, co třeba jedna kočičí (Zaklínání kočičí) a jedna psí (Zaklínání psí)?

Čas jako by se zde zastavil, nepřetržitě vládne podzim. Nikoliv násilně, nýbrž vysněně. Podzim někdy v době první republiky, kdy kluci nosili rádiovky a kšandy a jejich největším zločinem bylo ukrást dýni a pokusit se ji prodat na trhu (Patálie s dýní). Metaři tehdy nepatřili k bezdomovcům, ale společně s hlídači parků dosud budili respekt. Pozastavený čas zdaleka neznamená nehybnost či strnulost. Podzimní vítr je čerstvý a hravý, popohání chodce, shazuje kaštany a listy, žene mraky, ze kterých prší na všechny kočky na střechách. Časovou mlhavost výjimečně rozrazí až verše 2. října roku 1997. Nepochybně se jedná o další žertík listonoše větru, jehož mluva zní možná takto: kašššššštany, máššššššššššš?

Druhá část sbírky, uvozená a co mi přinesl (vítr), je ódou na samotného větrného listonoše. Verše se staly pravidelnými, rýmy se plynule střídají. Mizí hravost a uvolněnost, chodníky dávno přestaly sálat létem. Vítr má brašnu plnou listí a dokáže na nás dýchnout i vůni ohníčků, vína, mlhy, šnečích ulit či prázdného krmítka. Jsme svědky začátku i konce nejbarevnějšího ročního období. Jsou to pestré barvy listů a létacích draků, ale především barvy chmurné, teskné, vlhké a studené. Příroda se posmutněle připravuje na příchod zimy. Pod každým listem se skrývá strach z blížícího se konce, naštěstí děti každý list neotáčejí a nezkoumají, ty nejmenší (naši broučci, naše mandelinky) dokonce v chladnějším vzduchu lépe spinkají. My je u toho tiše pozorujeme a prožíváme svůj listopad. Nikdo nakonec nezůstane sám, když zima dorazí. Listonoš dokončil svou práci a celý koloběh může začít nanovo.

Pokud rádi sbíráte kaštany, ale je zrovna červenec, otevřete si Malého Listonoše, budete pichlavým skořápkám velmi blízko a bude vám smutno jako o Dušičkách. Pokud tohle verše dokážou, stávají se věčnými.