Jon Fosse, svébytný norský prozaik a dramatik, který právě oslavil své padesátiny, u nás postupně vychází a je uváděn od roku 2000. Po několika divadelních inscenacích, následovalo vydání prvního dílu dvojrománu Melancholie (Dauphin, 2007) a sevřeného textu Ráno a Večer (Pistorius & Olšanská, 2007). Novela Mámení je nejnovějším přírůstkem do české knihovny překladů děl tohoto mimořádného autora.

Český název subtilní text přesně vystihuje, i když jde o určitý posun oproti originálu. Původní titul Andvake pochází ze staroseverštiny a vyjadřuje podivný mátožný stav na pomezí spánku a bdění, kdy vědomí pracuje, zatímco tělo spí.

Tón novely je ovšem skutečně čarovný až omamující. Do vyprávění o chlapci Aslem a dívce Alidě je třeba nasednout jako do loďky a nechat se jen tak potichu unášet přes hřbety vln. Čtenář neprohloupí, když si na tuto kolébavou symfonii vyhradí hodinu souvislého času a text neodloží. Jen tak bude totiž účinek dokonalý.

Mámení je vhodným textem pro čtenáře, který s Fosseho texty začíná (A to není nadsázka, čtení Fosseho knih vyžaduje nemalé intelektuální úsilí.). Je v něm totiž obsaženo všechno, co je pro styl tohoto autora typické – archetypální téma (těhotná žena a mladý muž hledají, kam jednoho sychravého večera složit hlavu); prosté věty komponované do dlouhých uhrančivých souvětí; cyklický návrat vybraných větných celků vytvářejících spolu s konstantním proudem vyprávění houpavý rytmus, který rezonuje s kulisou moře; silné obrazy řečené prostým jazykem: „Avšak nedlouho poté, co je opustil táta Sigvald, máma Silja onemocněla, byla čím dál vyzáblejší, tolik vyzáblá, že jí pod tvářemi málem prosvítaly holé kosti, velké modré oči se jako by zvětšovaly pořád víc a víc, až nakonec zaplnily snad celý obličej, Aslemu to tak připadalo, a dlouhé hnědé vlasy jí prořídly a roztřepily se, a pak jednou ráno nevstala a Asle ji v posteli našel mrtvou. Máma Silja ležela v posteli, velké modré oči dokořán, a hleděla na stranu, zrovna do míst, kde lehával táta Sigvald.“

Zároveň jde o text krátký, který může být přečten doslova na jeden nádech. Ačkoli jde o záznam jednoho večera a následného rána, je minulost hrdinů retrospektivně odhalována v mátožných snech, do nichž oba unavení mladí lidí střídavě upadají. V jeden okamžik se jejich snění dokonce protne. Jakoby snění společných snů obráželo spřízněnost jejich duší.

Neprozrazujme zápletku, je tam, dokonce má hrozivé kontury. V této rovině podává Fosse přes propast moří a let ruku nikomu menšímu než Dostojevskému. Narozdíl od něj ovšem přebíjí tragičnost lidského osudu nadějí v nekonečnou boží milost zpřítomněnou v novorozeném dítěti - na klidné hladině fjordu, již brázdí loďka se skasanou plachtou.