Ostravské představení Zima. Syn. je už třetím českým uvedením her Jona Fosseho. Díla jednoho z nejhranějších současných dramatiků se na české scény vracejí vždy ve dvouletých intervalech. V roce 2001 režíroval Tomáš Svoboda na Malé scéně brněnského Národního divadla hru Někdo přijde. Pražský Činoherní klub uvedl v roce 2003 dvojici her Jméno a Noc zpívá své písně v režii Martina Čičváka. Ani J. A. Pitínský se s dílem tohoto autora nesetkává poprvé. V roce 2004 měla premiéru jeho rozhlasová adaptace hry Syn.

Fosseho díla jsou charakteristická na první pohled (či poslech). Autor patřící ke generaci norských spisovatelů, pro něž je typický experiment, píše druhým oficiálním norským jazykem zvaným nynorsk. Jeho nynorsk je sterilní a regionálně nezabarvený. Slovní zásoba je omezená a přelévá se z jednoho textu do druhého. Zvláštností je také jednoduchá syntax. Zevnitř je rytmus podporován neustálým opakováním a především akcentací zámlk a pauz. Opticky připomínají Fosseho texty nápadně texty básnické. Tohoto účinku je dosaženo jednak organizováním textu do krátkých řádků, jednak absencí jakékoli interpunkce. Svým psaním Fosse ještě umocňuje syntetičnost nynorsku, lingvisty uměle vytvořeného jazyka.

Fosseho hry mají velmi blízko především k absurdní dramatice Samuela Becketta a Harolda Pintera. Suchá realističnost dialogů a soudržnost děje ale naznačuje, že tímto proudem se Fosse pouze inspiroval. Rytmičnost podpořená básnickými figurami, jako jsou anafora, elipsa nebo anakolut, zase odkazuje k rakouskému spisovateli Thomasu Bernhardovi.

Dramatiku Jona Fosseho charakterizují někteří odborníci přídomkem hyperrealistická. Mají tím na mysli, že jde o hry více než realistické. Jedním z rysů hyperrealismu je napětí, které vzniká mezi banální konverzací a dramatickou situací. Dramatická akce je ve skutečnosti ukrytá za zdánlivě bezobsažným dialogy.

Jan Antonín Pitínský oceňuje na Fosseho dramatech především průzračnost a interpretační bohatost. Dvě hry, které inscenoval v Ostravě, vnímá jako malé tragédie. Tématem obou je setkání, které zásadně ovlivní další osudy postav. Ve hře Zima potkává obchodní cestující (Pavel Gajdoš) opilou prostitutku (Tereza Vilišová) a v záchvatu soucitu ji vezme k sobě na hotelový pokoj. Oba protagonisté paradoxně vnímají toho druhého jako pevný bod ve své nejisté existenci. V neustálém přibližování a vzdalování připomínají muž a žena magnety, které se přitahují a hned zase odpuzují podle toho, jakými póly jsou k sobě nasměrovány. Pitínský tento neustálý rozpor ilustruje hektickou akcí. Herci jsou od sebe buď velmi daleko a marně se snaží dosáhnout toho druhého na opačné straně scény, nebo jsou k sobě doslova přilepeni, až se podobají siamským dvojčatům.

Ve hře Syn se ocitáme kdesi na norském venkově v domě starých rodičů (Zdena Przebindová a Norbert Lichý), které z důchodové letargie vytrhne náhlá návštěva jediného syna (opět Pavel Gajdoš). Díky příchodu rýpavého souseda (Tomáš Dastlík) eskaluje obyčejné rodinné setkání v konflikt, který končí sousedovou smrtí. Díky propojení obou her můžeme sledovat proměnu, kterou zažívá hlavní hrdina. V první hře poměrně usedle působící muž se ve druhé části projevuje jako ztroskotanec s náklonností k alkoholu. Vnějškově je tato proměna znázorněná oblečením (ve druhé části má muž kabát navlečený na holé tělo) a rozcuchaným účesem. Pavel Gajdoš vystihuje svou postavu velmi přesně pomocí drobných gest, jakými jsou například posunování brýlí nebo oční tik.

Dlouhodobí spolupracovníci J. A. Pitínského, scénograf Tomáš Rusín a kostýmní výtvarnice Zuzana Štefunková, vytvořili pro inscenaci zázemí, které potěší svou jednoduchostí a barevnou koncepcí. První hra se odehrává na šedivé předscéně, kterou osvětlují jen krychle vertikálních svítidel. Tereza Vilišová v dlouhých rudých šatech, do kterých se neustále zamotává, září na tomto intimním pozadí jako maják. V druhé hře se rozevře stěna z poloprůhledného plexiskla umístěná ve středu scény a za ní se objeví žlutý interiér bytu rodičů evokující obytný přívěs. Drobné schválnosti typu dřevného modelu lodě a norské vlaječky příjemně nabourávají vážnost situace.

Hudba Richarda Dvořáka s Pitínského výkladem příjemně souzní. Osvěžujícím dojmem působí také závěrečné vystoupení Synovy kapely, která hraje zhudebněnou verzi lyrického fragmentu z Fosseho sbírky Psí pohyby.

Malým problémem inscenace je její nevyrovnanost. Každá z her má totiž trochu jinou dynamiku, a to celku neprospívá. V první polovině je navíc místy akce až přespříliš, takže divák zaujatý akrobatickými čísly účinkujících chvílemi nestačí vnímat vlastní text. Divadlu Petra Bezruče ovšem patří bod, že si na inscenování atypických norských her vůbec trouflo. Současné dramatiky (a to nejen norské) je totiž na českých jevištích pořád jako šafránu.