V nakladatelství Dauphin vyšel první díl fascinujícího románu norského autora Jona Fosseho Melancholie, za který byl autor v roce 2001 nominován na prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Dílo je jakousi fiktivní sondou do vnitřního světa norského krajináře Larse Herterviga (1830-1902), který během pobytu na akademii umění v Düsseldorfu onemocní duševní chorobou, nejspíše schizofrenií.

Formálně je Melancholie rozčleněna do tří částí, v první sledujeme malířův pobyt v Düsseldorfu, nedobrovolné vyhození z podnájmu a odloučení od krásné Heleny, objektu jeho citové a tělesné touhy, ve druhé pobyt v psychiatrické léčebně v Gaustadtu a ve třetí části se setkáváme se spisovatelem Vidmem, který je oslněn krásou malířových obrazů a při pohledu na jeden z nich dostane vnuknutí a rozhodne se napsat o Larsi Hertervigovi román.

Celé dílo se v podstatě odehrává v hlavě talentovaného malíře a čtenář je spolu s hlavním protagonistou svědkem dramaticky se rozvíjející duševní choroby. Epická linie je zde značně potlačena do pozadí a celé dílo čteme spíše jako jakousi báseň v próze, která je nesena polaritou krásy a bolesti. Od první stránky je čtenář vtahován do víru roztříštěných myšlenek, obrazů a jejich modifikací, jejichž nutkavé opakování působí místy až děsivě, zároveň však dává textu působivou rytmičnost, která je klíčovým stavebním prvkem románu. Rafinovaný rytmus, založený na pravidelném opakování, se zračí i ve vynikajícím překladu Barbory Závodské.

Pokud se čtenář rozhodne překonat počáteční obtíže se čtením a ponoří se do volného, sugestivního proudu fantazie, prožije spolu s hlavní postavou nelehký, ale poctivý boj výrazně talentovaného člověka, který se postupně propadá hlouběji a hlouběji do útrob šílenství a zároveň tento proces reflektuje, a tato cesta mu přinese hlubokou citovou zkušenost.

V malířově hlavě spolu svádí boj odštěpené samostatné bytosti, které spolu vedou bouřlivé dialogy, místy ústící v kruté hádky, a zároveň se mezi ně stále mísí rozum, který se marně snaží proti tlaku nemoci čelit, je však proti její stoupající dynamice zcela bezmocný. Malíř na jedné straně touží po obdivu a ocenění od druhých lidí, na druhé straně se však od nich izoluje a není schopen tuto bariéru prolomit. Je si vědom své výjimečnosti a zároveň si připadá jako outsider, věří svému talentu a zároveň o něm hluboce pochybuje, touží po blízkosti a něze a zároveň v něm postupně roste agrese vůči okolnímu světu. Touží po lásce, ale není ji schopen dát. Snaží se obejmout svět kolem sebe, ale přitom se mu stále více odcizuje. Jako by se natahoval z loďky a vztahoval ruce k lidem a světu, ale vlny ho neúprosně nesly dál a dál od něho.

V tomto zoufalém zápase protikladných sil, který je předem předurčen k neúspěchu, se ozývá volání o pomoc, touha po ukotvení. V proudu malířových fantazií sledujeme klíčovou integrující linku, erotickou i duchovní touhu, touhu po lásce, lásce k ženě, která se postupně transformuje v touhu po jakési všeobjímající lásce, lásce k veškerenstvu.

Tato linka je však stále narušována prchlivými asociacemi. Zprvu nevinná erotická touha po mladičké Heleně, která je ke konci první části spojována i s touhou po božím světle, se v druhé části mění v agresivní, čistě pudovou touhu, odrážející mocenský boj. Něžné fantazie dostávají brutální a vulgární ráz, což se projevuje i ve výrazné změně lexika. Přestože je ve druhé části malíř již zcela pohlcen duševní chorobou a graduje v něm nepřátelství vůči okolnímu světu, v jejím závěru opět pocítíme náznak katarze.

© Kateřina Horváthová