Harold Bloom tvrdí, že většina kvalitní moderní literatury se tak či onak, často kriticky a rozporuplně, vztahuje k Shakespearovi. To platí i o Ibsenovi. Přestože je těžké si to uvědomit, lze s jistotou říci, že James Joyce, jeden z největších spisovatelů tohoto století, psal ve vědomém vztahu právě k Henriku Ibsenovi. Ibsen je v Joycově díle přítomen různým způsobem, Joyce je ibsenovský především v tom, že vychází z pozice racionálního literárního „konstruktu“, který přesto nevyzdvihuje lidskou racionalitu, ale naopak dává porozumět tajemné, a tedy iracionální, emocionální hloubce člověka. A ještě jasnější je, a to zcela nezpochybnitelně, že Samuel Beckett používá svou redukcionistickou vizi jazyka a člověka jako jakýsi druh negace Joycova expandujícího literárního jazyka.

Literárněhistorická spojnice tedy vede, pokud ne zcela zřetelně od Shakespeara, tak v každém případě od Ibsena přes Joyce k Beckettovi.

Zní to asi neuvěřitelně, na světě pravděpodobně neexistuje méně ibsenovský dramatik než Samuel Beckett. Možná ne, ale při pozornějším pohledu zjistíme, že velkou část Beckettovy dramatiky lze chápat jako negaci centrálních stránek dramatiky Henrika Ibsena. Beckettova dramatika je na první pohled zcela jiná, a proto je samozřejmě Beckett na Ibsenovi závislý, jako noc na dni. To však ulpíváme na povrchu, na samotném textu, a ne, jak se říká, v podtextu. Trochu s nadhledem by se dalo říci (a přede mnou to již bylo pravděpodobně mnohokrát řečeno, jen o tom nevím), že to, co leží v Ibsenově dramatice v podtextu, převádí Beckett do textu, do významu, do jasného sdělení a že tradiční, srozumitelný text se stává něčím, k čemu se člověk musí vztáhnout, jakýmsi druhem podtextu tam nahoře, ve dni. Je tedy opět řeč o jisté parafrázi ibsenovské dramaturgie a touto parafrází, touto změnou se u Becketta rodí nová vize jazyka a člověka. Člověk a jazyk, jak to chápe literatura a divadlo, nejsou po Beckettovi stejné jako před ním a Beckett toho docílil mimo jiné tím, že otočil nejdříve Joyce a potom Ibsena vzhůru nohama, aby viděl, co se stane s jazykem, člověkem, světem.

Ale tak jednoduché to samozřejmě není. Pro mě to však hraje zanedbatelnou roli. V mém proměnlivém životě byl Samuel Beckett jedním z pevných bodů, ke kterým se stále znovu a znovu vracím, fascinován, iritován, unaven, střídavě pobaven a pohoršen, resignovaná hudba v těch jeho několika větách se mě nikdy nepřestala dotýkat, nikdy se mne nepřestala dotýkat tou svou omezenou rukou (abych si vypůjčil metaforu od Paala-Helge Haugena).

Pro mě je opatrná a prostá hudebnost v Beckettově díle tím nejdůležitějším, ne literární antikonstrukce, ani emblematické scénické obrazy, ale právě duše, která vibruje v každičké větě. To je pro mě to pravé beckettovské.

Z výboru esejů Gnostiske essay přeložila Barbora Závodská. Esej byla součástí programu ke dvěma inscenacím Jona Fosseho Zima. Syn. (Divadlo Petra Bezruče, režie J. A. Pitínský)