Norský autor Jon Fosse je jak ve své rodné zemi, tak ve světě uznávaný především jako dramatik. Dějově úsporná dramata o mezilidských vztazích, postavená na minimalistických několikaslovných replikách, jež se v mírných variacích stále opakují, oslovují širokými možnostmi inscenování divadelní režiséry různých kultur od Evropy až po Japonsko.

V případě Fosseho prózy, která je založena na velmi podobném principu, je to s přijetím u publika složitější. Silný akcent na jazyk a jeho rytmizaci posouvá jeho knihy na hranici poezie. Čtenářsky náročné texty nenacházejí oporu v režisérově jevištním výkladu, jejich čtení vyžaduje čas a místy je nutné se vracet a hledat drobné nuance, které mohou mít zprvu nepostřehnutelný význam. Fosseho tvorba však patří k tomu nejosobitějšímu, co současná norská literatura nabízí, a je proto potěšující, že Sny Olavovy jsou již několikátý titul, který si můžeme přečíst v českém překladu.

S trochou nadsázky občas norští kritici Fosseho prozaické dílo přirovnávají k Joyceovu Odysseovi, protože autorovým až umanutým tématem je lidské vědomí. Staří, blázniví, nemocní či zoufalí lidé jsou zachyceni ve vypjatých situacích, v nichž jsou zcela ponořeni do vlastních myšlenek. Ty se stále opakují a v kruhu vracejí, postavy se z nich nejsou schopny vymanit, svět okolo přestává existovat a vnitřní dialog je jedinou realitou, která postupně nabourává rovnováhu hrdinů. V dvoudílném románu Melancholie (č. 2007 a 2009) si autor vybral duševně nemocného malíře Larse Herteviga a stařenu pomalu stoupající do nekonečného kopce, v novele Ráno a večer (č. 2007) umírajícího rybáře na poslední plavbě. Nebývalé intenzity dosahuje Fosse již zmíněným opakováním a také řetězením slov, dlouhé pasáže nabalujících se vět bez teček plasticky modelují pochody lidského vědomí, do něhož jen chvílemi zasahuje vnější děj. Těžko bychom mezi aktuálními překlady z norštiny hledali knihu více vzdálenou realitě, ve které žijeme. Sny Olavovy jsou druhý díl trilogie o životní pouti mladého mileneckého páru, který se odehrává v neurčité, ale již dávné minulosti. V prvním dílu Mámení (č. 2009) se milenci Asle a Alida zoufale snažili najít místo, kde by složili hlavu a kde by Alida mohla porodit syna, jenž měl každým dnem přijít na svět. Času bylo málo, lidé nesezdaný pár s opovržením odháněli od dveří a Asle byl na pokraji zoufalství ochoten pro ženu a dítě udělat cokoli.

Naznačené činy na konci Mámení nedávaly tušit nic dobrého a Sny Olavovy na necelých osmdesáti stranách ukazují, že žádný zločin nezůstane bez trestu. Asle si začal říkal Olav, našel pro svoji rodinu klidné místo k životu a už si potřebuje jenom něco zařídit ve městě. Chce koupit dárek milované ženě a hned se vrátit. Mlha a nepřehledné ulice, v nichž potkává podivné přízraky, však návrat komplikují a tušení špatného konce je přítomno od prvních řádek. V hostinci Olav potká starce, který ho nejen oslovuje Asle, ale o jeho minulosti toho ví ještě mnohem více. Není pochyb o tom, že jejich setkání není náhodné. Olav se sice pokouší muži vyhnout, dělá, že ho neslyší a nevidí, ale jejich cesty se v labyrintu města pokaždé znovu spojí. Ačkoli není jasné, co je skutečnost a co jenom zlý sen, je zřejmé, že nikdo neunikne svým činům, ani když se přestěhuje a změní si jméno, protože sobě samému utéct nelze.

Sny Olavovy bohužel nefungují samostatně a bez znalosti předchozích souvislostí jsou málo srozumitelné. Když se nám dostanou do rukou s několikaletou přestávkou po vydání Mámení, jsme nuceni si osvěžit předchozí díl a znovu se naladit na Fosseho apokalyptickou vlnu. I tak zůstane vyprávění neúplné, protože třetí díl, v němž se pokračování osudu milenců dozvíme z úst Alidiny dcery, v českém překladu zatím nevyšel. Ve Snech Olavových autor vystoupil o stupeň výš směrem k symboličnosti, postavy jsou ještě méně reálné než v Mámení a stávají se literárními nositeli mystického příběhu o lásce, zločinu a svědomí. Navíc je tu přítomna i intertextová linie navazující dialog s norskou středověkou baladou Píseň o snu Olava Aastesona (česky 1999). Mimo to lze Sny Olavovy číst jako další z řady knih o zločinu a vyrovnávání se s ním. Pokud čtení uchopíme za tento konec, příběh nás možná neosloví, protože nepřináší nic, co bychom už někde nečetli. Doporučuji proto přenechat srovnání literárním teoretikům a soustředit se spíše na jazyk, jeho melodii, rytmus a náladu, kterou je v nás schopen vyvolat.

V jednom ze svých esejů s názvem Negativní mystika se Fosse svěřuje s tím, že psaní je pro něj přímo spojeno s mystickým zážitkem. Tento aspekt se mu daří přenášet i na čtenáře, Fosseho jazyk v nás dokáže vzbudit pocit existenciální nejistoty, a jak píše autor ve zmíněném eseji, rozptyluje naše samolibé bezpečí, což někdy (nebo spíše nikdy) není na škodu. Trilogie byla letos nominována na cenu Severské rady za literaturu, a tak se již brzy dozvíme, zda Fosseho literární mystika osloví také porotu.