V loňském roce vydal norský spisovatel Jon Fosse útlou novelu Olavovo snění, která je přímým pokračováním stejně tenkého svazku, jenž vyšel česky pod názvem Mámení (Pistorius & Olšanská, 2009).

Jon Fosse mezitím dosáhl norského kulturního olympu. V roce 2011 mu král Harald V. přidělil vilu zvanou Grotten v parku královského zámku v Oslu, která je už téměř sto let vyhrazena vždy jednomu významnému umělci a jeho rodině. Volba to nebyla náhodná. Oproti všem ostatním kandidátům, o nichž se v souvislosti s prestižní rezidencí uvažovalo, má Fosse jednu neoddiskutovatelnou přednost. Jeho divadelní hry se dnes hrají skutečně po celém světě. Těmto v dobrém slova smyslu triviálním a podmanivým textům, v nichž se často setkáváme s archetypálními příběhy, lidé rozumějí a identifikují se s nimi nezávisle na tom, z jaké kultury pocházejí. Na druhou stranu platí, že Fosse není lehce stravitelný autor. Jeho repetitivní styl má v Norsku i dost odpůrců.

V Mámení je zpracována mátožná cesta unaveného mladého páru, který marně hledá střechu nad hlavou. Asle a Alina nakonec končí v teple cizího domu s novorozeným synem v náručí. Štěstí je ale vykoupeno jen naznačeným krveprolitím, kterého se Asle tlačený okolnostmi zřejmě dopustil.

Fabule Olavova snění je ještě prostší. Příběh začíná v podstatě tam, kde skončilo Mámení. Asle, který si nyní říká Olav (svou milou zase přejmenoval z Alidy na Åstu) a žije kdesi v ústraní, se vydává do Bjørgvinu, aby tam vyřídil jistou pochůzku. Hodlá pro sebe a Åstu koupit snubní prstýnky. Cestou ovšem potkává neodbytného staříka, který Asleho novou identitu rychle odhalí. Zmíní se o třech vraždách, které jsou naznačeny i v Mámení. Asleho kupodivu nebezpečí prozrazení nepřiměje k ústupu, paličatě pokračuje za svým cílem. Místo prstenů se ale po setkání s venkovanem Åsgautem upne k „nejkrásnějšímu náramku zlatějšímu než všechno zlato světa s perlami modřejšími než veškerá modř“, ten také nakonec Åstě koupí. Fotografie takového náramku mimochodem zdobí obálku knihy a nutno říct, že neustále přitahuje čtenářovu pozornost. Možná proto, že je trochu záhadou, co tento opakovaně skloňovaný šperk představuje. Příběh nabírá na obrátkách, když se Olav nechá vtáhnout do domu, který obývá stará zhrzená žena a její dcera volných mravů. Když se na scéně opět objeví stařík, je Olavův osud zpečetěn.

Ačkoli je od začátku jasné, že příběh špatně skončí, je poměrně těžké se od textu odtrhnout. Slova nesoucí množství významů mají příznačnou fosseovskou naléhavost. V Norsku se kniha setkala s nepříliš příznivými kritikami. Ane Farsethåsová v týdeníku Morgenbladet rozebrala intertextuální linku, kterou představuje komunikace s norskou baladou Píseň o snu Olava Aastesona (česky naposledy vydaná v roce 1999 v překladu O. F. Bablera). Tento středověký text pojednává o Olavu Aastesonovi, který prospal třináct dnů (od Štědrého dne do Tří králů) a nyní u vrat chrámu Páně líčí kolemjdoucím svůj vizionářský sen, v němž navštívil peklo a očistec a sledoval konečný střet ďábla s vojsky archanděla Michaela. Norská recenzentka vidí autorský záměr ve snaze sklenout oblouk od Mámení, které prokazatelně pracuje s mysteriem chudého zrození křesťanského spasitele, k snovému líčení smrti, v němž je poprava nejubožejšího zločince orámována světlem milosti. Své hodnocení uzavírá tvrzením, že k povýšení kramářské písně (příběh chyceného a pověšeného psance) do vyšších sfér nedošlo.

V anotaci ke knize se píše, že Olavovy sny se nenaplní a jeho život se vyvíjí jinak, než čekal. Je ovšem otázkou, jestli toto tvrzení neusvědčuje pisatele ze špatného čtení příběhu. Nevypravil se Olav náhodou do Bjørgvinu pro svůj trest? A nejsou prstýnky, které zamýšlí koupit, jediným způsobem legitimizace existence dvojice, která je přímo naturalisticky předurčena k záhubě? Jestliže se v jednotlivých svazcích dá vidět polarizace narození – smrt, lze je jistě vnímat také jako zločin a trest. Nutno říct, že postavy Olavova snění jsou mnohem plošší než postavy Mámení. Všichni, které tentokrát Olav potkává, jsou jen symboly. Jediná Åsta / Alida je plnohodnotnou literární postavou. K nejsilnějším momentům knihy patří až na konci zprostředkovaná scéna, v níž se pár loučí před Olavovým odchodem do Bjørgvinu. Podobně jako v Mámení se v této chvíli vědomí obou hrdinů propojí a čtenář je vnímá jako dvojjedinou bytost.

Ano, zřejmě je možné autora podezírat z destilování fungujícího námětu. Je otázka, jestli Olavovo snění obstojí jako kniha samostatně (tedy bez Mámení). Fosseho potřeba uzavřít rozehranou partii je ovšem legitimní. Člověk si snadno dokáže představit, že v centru následujícího „dílu“ (pokud by ho autor někdy napsal) bude stát například osamocená Alida vychovávající syna Sigvalda ke smrti. Fosse (jako obvykle) neříká nic nového. Lidské osudy jsou triviální a po staletí se opakují. Přesto (nebo možná právě proto) nás znovu fascinují a přitahuje nás způsob, jakým jsou vyprávěny.