Jon Fosse byl u nás dosud známý především jako dramatik. Pět her z jeho neuvěřitelně obsáhlého dramatického díla uvedla také česká divadla v Praze, Brně a v Ostravě. Z prozaické tvorby vyšlo zatím jen několik povídek (v antologii Krajina s pobřežím, Argo 2006) a ukázka z románu Ráno a večer (Plav, 7–8/2006). Román Melancholie z roku 1995 je tedy prvním do češtiny přeloženým románem tohoto spisovatele, který spolu s autory jako je Dag Solstad či Kjartan Fløgstad zaujímá podstatné místo v norské experimentální próze. V Melancholii sledujeme osudy norského malíře Larse Herterviga, ve své době outsidera a mentálně narušeného člověka, jehož díla dnes ovšem visí v Národní galerii v Oslu. Pozorování krajiny zalité sluncem s mořem, skalisky a plachtami na obzoru stála podle dochovaného chorobopisu u zrodu Hertervigovy melancholie, pro niž byl hospitalizován.

Malířův život je v románu nahlížen ze dvou perspektiv. První je pohledem malířova nitra před a po duševní krizi, druhý (proporčně výrazně menší) je záznamem uvažování spisovatele Vidmeho, jenž hodlá o Hertervigovi napsat knihu.

V duchu poetiky nového románu, k němuž Fosseho dílo bezpochyby odkazuje, jsou všechny tři části románu záznamem časově nepříliš rozprostraněných událostí, z nichž je patrné, že klíčový význam pro životní osudy nadaného malíře měla především nenaplněná láska k mladičké Heleně a pozdější pobyt na psychiatrii. Román je nepřerušovaným tokem cyklicky se vracejících a postupně obměňovaných vět. Fosseho styl můžeme vnímat jako poctu Joyceovu Odysseovi i knihám Thomase Bernharda. Stejně tak jej můžeme po několika stranách odložit otráveni jeho nedějovostí a jistou plochostí. Jeden britský recenzent neváhal autorovi doporučit změnu titulu na Irritation neboli Podráždění.

Nutno říct, že rytmičnost vznikající až monotónním opakováním a podpořená básnickými figurami, jako jsou anafora, elipsa nebo anakolut, je základním výrazovým prostředkem všech Fosseho děl, ať už jde o lyriku, prózu či drama. Příznačná je také lexikální úspornost (slovní zásoba je záměrně velmi omezená). Ačkoliv vzhledem ke zvolenému způsobu psaní bobtnají větné celky do dlouhých souvětí, jednotlivé věty jsou spíše holé a dobře vystihují přerývanost subjektivní výpovědi: „A na molu, na molu ve Stavangeru, stojí Hans Gabriel Buchholdt Sundt a dává mi balík, zatímco maminka a Cecilia a Elizabeth stojí na kraji davu, a já slyším klapot dřeváků a vidím, jak můj otec běží k můstku, a já jdu dál po můstku, dívám se na Bodoma a on se dívá na mě, potom sklopí oči a dá ruku pryč, položím ruku na dýmku.“

Tempo románu připomíná dech člověka, který běží, ale není si úplně jistý svým směrem – je hektické, místy zmatené, s občasnými zastávkami a návraty. Norský literární teoretik Per Thomas Andersen charakterizuje způsob Fosseho vyprávění jako „z naratologického hlediska téměř koktající“. Tento neurotický způsob psaní výborně ladí s osudy obou hlavních postav – labilního malíře i introvertního spisovatele.